Byl to obyčejný den. Slunko hřálo, lehce pofukoval větřík. Jeden by neřekl, že končí léto a nenápadně se blíží podzim. Ptáci zpívali, na návsi klevetily tetky, slípky kvokaly, občas zabučela kráva. Obyčejný zářijový den. Tedy byl by obyčejný, kdyby…
S povzdechem nastartoval motor. Má směnu, on si ten přenos v rádiu nepustí. Motor přehlušil většinu zvuků vesnice. Jen šum lidských hlasů se spolu s cestujícími přesunul do autobusu.
Jel předpisově, nespěchal. Lehký náraz ani nevnímal, až jekot cestujících ho přiměl zastavit. A pak se rozhostilo ohlušující ticho.
Pod koly jeho autobusu ležel chlapec.
Bylo osmého září devatenáct set čtyřicet osm.
V den pohřbu prezidenta Beneše si jedenáctiletý Otík vzal kolo, aby rychleji vyřídil pochůzku, na kterou ho poslal otec, protože chtěl v rádiu poslouchat přenos z prezidentova pohřbu. Cestou ho zdržela sousedka, takže pak tím víc pospíchal a zpoza stodoly vletěl rovnou pod projíždějící autobus. Na místě zemřel.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je strašné.
Esclarte
To je strašné.
Otík byl bratranec mého táty.
Peggy
Otík byl bratranec mého táty. Jediné dítě, jeho rodiče další mít nemohli.