Ze života (nikoliv mého)

Alex stál uprostřed prázdné ložnice a pomalu se rozhlížel kolem sebe. Všechno, na čem mu záleželo, bylo pryč. Zůstal jen klid, který ho tížil víc než jakýkoli hluk. Na chvíli jen zavřel oči, jako by čekal, že se něco změní.

Tehdy se za ním ozval tichý krok. Pomalý a plynulý, bez váhání.

Alex se ani neotočil. Věděl, že to přijde, ale netušil, že se to stane už teď.

"Měl jsi roli. Ne výběr," ozvalo se.

Alex se slabě pousmál. "Vždyť už je to jedno."

Krátké ticho přerušil výstřel. Alex se sesunul k zemi.

Dům zůstal prázdný. A svět šel dál.

Alex se zhroutil.

Ležel na zemi a nekontrolovaně vzlykal.

Jak mohl něco takového dopustit?

Den rychle přešel v noc a ta zase v den.

Alex se za tu dobu nezvedl. Skoro se ani nepohnul.

Vtom uslyšel cinknutí svého telefonu. Nová zpráva.

V Alexovi se rozhořel plamínek naděje. Zvedl mobil a ten plamínek zase rychle uhasl.

"Další úkol, X. Dnes v podvečer tě navštíví informátor," stálo ve zprávě.

"Na nějakej další cíl vám seru! Opustila mě žena s dítětem," odepsal Alex zuřivě.

Vzápětí se dostavila odpověď: "Na to kašli, máš tu práci. Jseš chlap, tak se vzmuž!"

"Končím," napsal Alex naposled.

Tu noc spal Alex na gauči a nepřirozeně dlouho. Když se konečně probral, v domě bylo ticho.

Alex se protáhl a šel do kuchyně. V hlavě si připravoval, jak se Sofi omluví a vynahradí jí to.

V kuchyni bylo prázdno. V koupelně jakbysmet.

Přiotevřel dveře do ložnice. Po Sofi a Teddym nebyla ani stopa.

Všiml si pootevřených dveří ke skříni. Nahlédl do ní. Polovina věcí byla fuč.

Zastavilo se mu srdce.

Když se otočil, uviděl na posteli vzkaz.

"Kdybych tu nebyla, až tohle budeš číst, je pozdě. Už tu nejsem. Už mám dost tvých mizení. V tomhle nemůže dítě vyrůstat."

"To je dlouhý příběh..." řekl Alex.

Sofi se začala zvedat z gauče. Už už chtěla odejít, když se Alex rozhodl promluvit.

"Nemůžu ti říct, kde jsem byl, zkazil bych tím překvapení."

Sofi se zastavila a nadzdvihla obočí. "Tak překvapení?"

"Jo," přitakal Alex.

"No, dejme tomu, že opravdu něco plánuješ. To jsi mi nemohl říct, že odcházíš, a musel jsi zmizet? A co ten kuřinec?" Sofi se nedala lehko přesvědčit. "Když už chceš lhát, tak si to aspoň dopředu promysli!"

Věžička, kterou na zemi stavěl Teddy, spadla. Sofi ho zvedla do náruče a odešla z pokoje.

Ozvalo se jen třísknutí dveří.

"No..." začal Alex.

Sofi si sedla vedle něj na gauč a Teddyho nechala hrát si na zemi s dřevěnými kostkami. Zapnula lampičku a nastavila ji tak, aby svítila Alexovi přímo do obličeje.

"To je výslech?" řekl Alex nervózně, snažíc se zlehčit situaci.

"Ano," odpověděla mu Sofi.

"Tak to mám právo nevypovídat, že?" snažil se Alex pokračovat v humorném duchu.

"V tom případě spíš na gauči," pokračovala Sofi ve svém, "dokud mi nevysvětlíš, kde jsi byl. A dobře si rozmysli, co mi řekneš."

"Já... byl jsem v práci..." zakoktal se Alex.

"Hmm... to ti nevěřím. A proč tu proboha smrdí kuřinec?!"

Alex si povzdechl. Uklidil, co šlo, a plácl sebou vyčerpaný na gauč.

Už ani na ty palačinky neměl chuť.

Zapnul televizi. Zrovna v ní šel dokument o podmořském světě. Zajímavosti o pestře barevných rybách, děsivě inteligentních chobotnicích, kvetoucích korálech a malém planktonu.

Než našel pohodlnou polohu, usnul.

Zdálo se mu o dobách, kdy byl ještě malý kluk. Žádné starosti, jen aby se včas vrátil domů na večeři, kterou mu připravila maminka.

Vtom uslyšel otevírání dveří. Domů přišla Sofi s Teddym, kterého vyzvedla ve školce.

"Ahoj, zlato," řekl jí Alex, ale Sofi se na něj jen zamračeně dívala.

"Kde jsi byl?"

Dojel ke svému domu. Vypnul motor, ale v autě seděl dál. Myšlenky rozvířené.

Po chvíli se rozhodl jít domů, protože měl ukrutný hlad.

Doma nikdo nebyl, a tak se po řádné koupeli dal do vaření.

Kuchař sice nebyl zdatný, ale jednoduché jídlo zvládl. Rozhodl se udělat palačinky.

"To potěší i Teddyho, až přijde ze školky," pomyslel si a dal se do práce.

Jak tak nadšeně dělal palačinky, začal je i nadhazovat a ve vzduchu otáčet na druhou stranu.

Jednu takhle vyhodil až moc vysoko, letěla nekontrolovatelně. Žuch! Přímo do těsta na lince.

Najednou bylo těsto všude. Dokonce i na stěnách.

Dalo mu práci všechno uklidit, ale nakonec to zvládl. Vzal to jako špatné znamení a radši z domu zmizel.

Podařilo se mu nepozorovaně dostat do auta.

Jak si tak jel v autě, najednou mu došlo, jakou moc má ve svých rukou. Začal přemýšlet, kolik by toho mohl dokázat.

Silnice ubíhala pod koly a Alex pevně svíral volant.

Ta myšlenka ho nechtěla pustit.

Moc.

Stačí jeden stisk spouště a vše se změní. Lidé padají k zemi a příběhy končí.

A on o tom rozhoduje.

Zamračil se.

"Ale to není dobře," zamumlal, sám tomu nevěřil.

Přemýšlel. Rozhoduje o tom vlastně ještě on?

Slámu měl všude.

"Jau, to škrábe," ucedil.

Z kurníku viděl auto paní domu, jak odjíždí.

"Vzduch je v rámci možností čistý," pomyslel si a začal vylézat z kurníku.

Vydal se na průzkum domu, jestli nenajde něco užitečného. Šperhák má v kapse každý správný kutil. 

"Cvak, cvak," ozvalo se a byl uvnitř.

Jak tak procházel domem, uviděl spoustu rybářských prutů.

"Asi fanatici do rybaření," pomyslel si.

Šel takhle kolem jedné poličky s vystavenými návnadami a obdivoval je. Zaujaly ho natolik, že si na ně chtěl sáhnout. To byla ale chyba.

Jakmile se natáhl po umělé rybičce, spadla na něj celá skříňka.

Ušlapal si místečko na slámě a sedl si. Pozoroval slepice a okýnkem rozruch venku. Neutichal ani zdaleka. Přijížděla další auta a Alex neměl šanci se vytratit.

Opřel se o stěnu ve špinavém kurníku a zmohla ho únava.

Alexe začaly probouzet sluneční paprsky chladného rána.

Vtom ho napadlo, aby si majitelka domečku ráno nepřišla posbírat čerstvá vejce do kurníku. Na ulici bylo pořád rušno a on nemohl utéct.

"Hlavně ať ta bába dneska zůstane doma, ty vajíčka si může posbírat jindy." modlil se Alex.

"Já jí je za to nepošlapu."

Jako by jeho prosby někdo vyslyšel. Paní domu na vajíčka zapomněla.