DMD č. 28. pro 28. 4. 2023. Téma: Hluk ticha

Když slova znamenají život, nejde je nepustit ven.
Jenže slova chtějí být čtena, slyšena, vyžadují reakci.
A co když ta nepřijde?
Kolikrát můžete v komentářích slyšet jenom cvrčky, než se začnete ptát, jestli opravdu máte ještě stále co říct?
Když to nikdo nechce slyšet, je snad proto lepší mlčet?
Kolik hlasů takhle zmlklo, když se jim nedostalo odpovědi?
A co s těmi děrami, které po nich zůstaly?
Faobe, Lee, Kumiko... vaše slova chybí. Ne jen pro ně samotné, ale i pro reakce v místech, kde jiní už dávno otupěli.
Snad se zase někdy, až zmlkne zbytečný hluk, uslyšíme v dialogu.

Svět okolo se zastavil. Čas se zpomalil. Běžel tichem do minulosti, v mysli mu hučely desítky vyčítavých hlasů. Zkoušel to zase. Změnit minulost. Vzepřít se osudu. Otočit přesýpací hodiny a čelit tomu lomozu, který ve skutečnosti nebyl slyšet.
Ta slova zněla jako Eobard Thawne, jako Joe a jeho otec. Nemůžeš změnit minulost, Barry. Ne pro něj.
Nikdo z nich neznal Leonarda Snarta tak dobře jako on. Nikdo mu nevěřil. Byl hrdina. Legenda. Obětoval svůj život pro celý vesmír. A Barryho z toho bolelo srdce. Nerozloučil se. Nepřiznal se.
Zachrání kapitána Colda z proudu času a řekne mu konečně, co cítí.

Na nádvoří spali psi, ve stájích koně. Na střeše spali holubi, každý z nich hlavičku zastrčenou pod křídlem. Všude bylo ticho. Takové ticho, jaké si neumíte představit. Dokonce ani vítr nefoukal. Vzduch byl jako deka. Vstoupil do zámku. Po stěnách spaly mouchy, u stropů v pavučinách pavouci. Nejdivnější byla ta absolutní absence jakéhokoliv závanu. Šel po dlouhé chodbě a míjel spící služebnictvo. Jeho kroky se sice rozléhaly po mramorové podlaze, ale ozvěna náhle utichala, jakoby i ona spala.
Vystoupil po dřevěných, staletých schodech, které nevrzaly. Otevřel zrezivělé panty, které nezaskřípěly. Tam, uprostřed věže, spala ona. Krásná tak, jak legendy popisovaly.

The most awkward thing on a gift like Lion's was it created a lot of false expectations.
Some were easy to remedy (or ignore), because he didn't *need* to see his mark again, and didn't give them a way to contact him in the first place (or not a real one).
But then there were the assets he was expected to cultivate and work with over a longer period of time.
Some stretches of silence (not ghosting! never ghosting!) spoke volumes by themselves.
And if they didn't - there was always loudest one after he asked "can we still be friends?"

„Tábezhlasná“ otvorila dvere. Vošla do známeho priestoru. Poznala jeho vôňu, svetlo. Dokázala sa v ňom pohybovať aj úplne potme, do ničoho nevraziť. Avšak ani po rokoch si nezvykla na ticho, ktoré ju vítalo po otvorení dverí. Priam kričalo:„Si sama! Nie je tu! Zbytočne ho hľadáš! Nepríde!“
Vyvetrala, poupratovala usadený prach po týždňoch svojej neprítomnosti. Posadila sa do chodby. Zadívala sa na vchodové dvere. Doktorka bola prekvapená jej prejavom. Nesúhlasila, aby odišla. Alethia prišla na základe svojej vôle, mohla aj odísť na základe svojho rozhodnutia.
„Aletheia! Nezabúdaj, som s tebou. Ochránim ťa.“ S povzdychov vstala. Čakala ju cesta do kostola.

Když si Jegor uvědomil, že navzdory hluchotě mu v hlavě vznikají nové melodie a skoro samy se skládají do písniček, navzdory hrůze nedávných dnů se v něm rozzářil plamínek radosti. Přece jen s může žít hudbou. A třeba se jeho písničky opravdu proslaví. Vzápětí ho zavalila vlna beznaděje. A vzteku, vzteku na předchozí generaci, že tohle dopustila, na hajzly, kteří všechno zničili a nestarali se, co po nich zůstane, na Moskvu, která tohle zosnovala.
Jestli se ještě někdy posedlým povede překročit řeku a dojít až k lidem... už nikdo žádné písně poslouchat nebude. Zůstanou jen posedlí nebo hluší. Nikdo jiný.

Běžěli ven z budovy, když najednou alarm ze serverovny utichl. Pár vteřin na to zhasly všechny světla i požární hlásič.
Chodby se najednou zhostilo nepříjemné ticho. Po té době, co museli poslouchat alarmy a střelbu, najednou to ticho docela bolelo.
Shizuko vytáhla z kapsy baterku. "Jdeme, než nás najdou". Keith přikývl a naznačil směr.
Bylo slyšet, že se pronásledovatelé taky vzpamatovali ze šoku a chodbou se znovu nesl dusot bot.
Po chvíli viděli denní světlo. Viděli před sebou bránu, co se pomalu zavírala. Evidentně ji předtím otevřel poplach.
"Yeee-haw" vykřikl Keith a přidal. Ostatní běželi v těsném závěsu za ním.

Nehybná řeka mi spolkla kolena. Molekuly vody se pomalu rozestupovaly tím, jak váha mého těla na ně tlačila.
Jířa na tom byl stejně. Viděl jsem jeho křik, ale neslyšel jsem nic. Volal na mě a v jeho tváři bylo zděšení. Mrskal s sebou a čím víc se mrskal, tím víc se propadal.
"... ..." křičel jsem na něj.
A teprve teď mi to došlo.
Slova jsem sice řekl, ale zmrzla mi na rtech a k uším Jíři nikdy nedoplula.
To ticho bylo ohlušující.
Zvenku nebylo slyšet nic, zevnitř pak všechno. Hlavně to šumění krve v uších. Klokotání krve. HUČENÍ KRVE. ŘEV KRVE!

Krvácela. Rudé kruhy se rozlévaly po její bílé košili, cítila krvavé kapky na tváři. Bolest jejího fyzického těla tlumila utrpení duše. Michael stála na ulici Londýna a najednou úplně jinde.
První krajina. Věčná poušť, chladná a nekonečná. Bolest těla odešla i se všemi svými stopami, aby bolest duše znovu naplnila celé její bytí.
„Co po mě chceš?“ zeptala se Jí, protože věděla, že se pořád dívá. Dívá a nemluví.
„Za co mě trestáš?“ Ticho bylo ohlušující, všeříkající.
„Proč ne oni? Proč právě…“ Nedovede vyslovit jeho jméno. Stejně křičí z každého atomu.
„Nenávidím tě,“ zašeptá archanděl.
„Neopouštěj mě!“ zakřičí padlý anděl.