Kolumb

Když na mezi nám zpívá ptáček,
a květy trávu ozdobí,
tu zezadu mi na můj fráček,
klesne lejno holubí.
Zhrozím se ty neřáde,
buď ti nebe těsné
no radši dělat pořádek,
než ti to tam zaschne!
Při tom dumám za co jsem si,
tu nečistotu zasloužil,
že by „ejhle člověk!“ pomyslel si?
a tak nade mnou zakroužil.
Ale hrozit na něj? na co taky,
snad ani zle mu nadávat,
zas odletí si, v bílé mraky,
přec, svá další lejna rozdávat!
Že začíná být čim dál těžší,
míst kde tu havěť nevidět?
a nehoda je hnedle menší,
ne je začít nahánět.