DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

Dva policejní důstojníci kráčeli po Zámeckém náměstí.
"Je to vůbec možné?"
"Ano, nadporučíku, bohužel ano."
U kašny ohrazovala malý nezaplněný prostor policejní páska.
"Dva tisíce autonomních jednotek a tisíc pěších."
Proto je tady tak narváno, napadlo kapitána.
Malá jednomístná autíčka bránila přístupu lépe než páska.
Oba policisté, třetina policejního sboru města Varšavy, dorazili k pásce.
"Jak je to možné, slečno administrátorko?"
Modrý emblém na takřka průsvitném tričku se k nim otočil.
I se zbytkem dívky, samozřejmě.
"Vrah i zavražděná měli málo lajků a systém je automaticky vymazal ze všech záběrů. Všichni ostatní měli nasazené Like it!© brýle... Neviděli ani neslyšeli..."

Probudila se? Otevřela oči dokořán, jak jen mohla. Nebylo to nic platné, kolem byla stále stejná černočerná tma. A ticho. Nepřirozené, hluboké ticho, které se naprosto neslučovalo s pocitem, že je v pohybu na koňském hřbetě.
Vůbec netušila kde je, ani kolik uběhlo času od chvíle, kdy ji chytili v tom průchodu.
Čísi ruce jí nevybíravě smýkly. Byla svázaná, takže se nemohla bránit.
Najednou pohyb ustal a ruce zmizely.
Po chvíli jí z hlavy strhli kápi... a ona se ocitla tváří v tvář čarodějce, která mezi zuby téměř neslyšně drtila kletby na adresu bandy lapků, kterou Peregrin a Lucien zlikvidovali.

"DiNozzo, dávej pozor!" zavrčel Gibbs, zatímco ho Tony líbal na krku.
"To dávám, šéfe. Uhm, krásně voníš."
"No tak, Tony, něco se tam děje, soustřeď, oh... se..."
Gibbs se nechal unést Tonyho hrou a lačně ho začal líbat.
V tom se z protější budovy začal ozývat hlasitý rachot.
"Tony, pusť mě, musíme... copak to neslyšíš?"
"Ne, Gibbsi, já nic neslyším. Pojď sem."
"Sakra, DiNozzo, musíme..."
"Nemusíme nic. Vlastně, musím ti sundat kalhoty, a to hned."
"DiNoz..." Tony ho začal vášnivě kouřit a Gibbs se jím nechal strhnout k bouřlivému sexu.
"Teda, to bylo..."
"Jaké?"
"Nemám mluvit sprostě, šéfe, vzpomínáš?"
"DiNozzo!"

Na střeše chrámu v Nikkó sedí tři vyřezávané opičky. Jedna si zakrývá oči, druhá ústa a třetí uši. Tyto tři moudré opičky symbolizují vyhledávání dobra v lidech, jejich řeči i v té vlastní.
Domácnost detektiva Hanšičiho ji několik dnů hlídal zpovzdálí žebravý mnich. Obličej mu skrýval proutěný koš a v dlaních svíral misku na mince. Jako každý den vyšel detektiv ven a dal mnichovi zlatou minci. Hanšiči dobře věděl, že si jej představený místního kláštera hlídá. Vsadil se s ním, že dokud neodhalí, čím představený porušuje řád, bude posílat klášteru drobné. Dávno však věděl, že představený občas porušuje striktní vegetariánství.

"Netrap se tím," usmála se.
"Ale vždyť-" chtěl namítnout, ale přerušila ho.
"Vážně. Je to v pořádku."
Doma si sedla na vanu a potají plakala. Měla chuť se zachovat jinak. Křičet. Udělat scénu. Dát mu pořádnou facku. Ale místo toho se snažila všechno ignorovat. Tak byla přece vychovaná. To bylo správně. Usmívat se. Odpouštět. Každý přece dělá chyby. Kým je ona, aby je soudila?!
Co na tom, že spolu byli víc než pět let? Že se vyspal s její nejlepší kamarádkou. A že ji kvůli ní opouští.
Otřela si slzy a usmála se do zrcadla. A pak potichu opustila místnost.

Hlavní dveře se zavřely za odcházejícím návštěvníkem a pan Kočkolap Tenvírost se vydal na cestu do svého pokoje. Zaslechl tlumený smích, který zněl dneska obzvláště znepokojivě, ale jakmile se ocitl ve své malé místnůstce, už na to nemyslel.
Tenvírost byl tajemník, a to velice dobrý tajemník. Vždy se postaral o všechny úřední záležitosti, domlouval schůzky s podivnými muži a předával jim značné obnosy peněz. Zařizoval pro svého pána všechny ty nezbytné maličkosti, a nikdy se na nic neptal.
Tušil, že pracuje pro mocného a bezskrupulentního muže, který si s dodržováním zákonů hlavu neláme. Ale co, on měl svou práci rád.

„Tak pane řidiči, papíry vypadají v pořádku. Půjdeme se ještě podívat na náklad.“
Ten řidič se mu příliš nezdál, kdo kdy viděl řidiče náklaďáku ve smokingu a s takovým příšerným účesem. Ten mezitím odepnul a nadzvednul plachtu. Celník nahlédnul dovnitř a zalapal po dechu. Přímo na dosah ruky ležely kartony nekolkovaných cigaret, támhle několik stovek litrů pálenky a úplně vzadu stál bavorák, bezpochyby kradený.
„Co to má tohle znamenat?“
Řidičovy oči červeně zazářily, jak se zahleděl celníkovi do očí. Ďábelský úsměv ukázal přerostlé špičáky. Celník upadl do krátkého transu a oči se mu potáhly mlhou.
„Jistě, brambory. Vše souhlasí, pokračujte.“

Žene ho jediný cíl. Chce v ostatních vybudit alespoň jiskérku sounáležitosti, ždibec spolupráce a kapánek nadšení. Chce oživit Stínadla v jejich nejvyšší slávě.
Poblikávající plynové osvětlení svádí těžký boj s hustým deštěm, který vytrvale zalévá dláždění.
Z křivolaké postranní uličky vybíhá maskovaná postava s tváří smrtky.
Přibíhá k několika stojícím postavám, s chechotem třese ježkem v kleci, a pak s dokonalým parkourovým stylem vyskakuje na zeď, přeskakuje na lampu a mizí kdesi ve tmě.
Chce oživit Stínadla v jejich největší slávě. Chce...
Chce toho tolik. Zatím získal jenom rýmu a hromadu posměšků. Proč se na to Široko nevykašle? Proč?
Chce...

Když jsem na to prvně přišel, nemohl jsem uvěřit svým očím.
"T-tys je zabil..." Dostal jsem ze sebe namáhavě.
"No tak se nedívej, když ti to vadí." Prohlásila láska mého života chladně. Otočil jsem hlavu na stranu.
Napodruhé to bylo, když jsme se vrátil dřív domů ze služební cesty. Ze sklepa se ozývaly různé zvuky, u kterých si ani nechci domýšlet, co je způsobovalo. Mezi nimi bylo možné zaslechnout i lidské sténání. Otočil jsem hlavu na druhou stranu.
Dohodli jsme se - pouze když odjedu na cestu, kdybych se měl vrátit dřív, je třeba zavolat. Nikomu nic neřeknu, tolik ho miluju.