Já nejsem starý

„Co zase děláš u toho počítače tak pozdě?“
Píšu drabble. Je to jedna z těch maličkostí, co mi dělají dětinskou radost.
„Něco píšu.“
„Tak to nech na zítra. A pojď do postele.“
„Musím to stihnout do půlnoci. Je to taková soutěž, víš?“
Neporozumění je cítit ve vzduchu. „Nejsi na tohle trochu starej?“ Zní to pochybovačně, ale upřímně. Peřiny svůdně šustí a zahlédnu kus holé kůže. Ale já přece nejsem starej. Ročník 1986. To je nic. Devatenáct!
„Pojď do postele.“ Zní to jako nesmlouvavý příkaz a tomu se těžko odolává. No tak co, vždyť to drabble nakonec klidně může být nesoutěžní.