DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

Zase stojím proti němu na schodech u baráku. Pejsci se proplétají vodítky, jako už tolikrát. Má v očích ten bezstarostný výraz, ačkoli já jako jedna z mála dobře vím, že za ním je mnohem víc. Přes to je v něm cosi uklidňujícího a mně tolik blízkého a dojemně známého. Dotek dlaně, tolik povědomý. Úsměv, úplně samozřejmý. Setkání rtů. Mnohem přirozenější, než kdyby se nestalo. Hlavou problesknuvší myšlenka, kdyby šlo na chvilku vrátit čas…a pak zpět v realitě. Nebolí to. Rozhodně ne tolik, jako to nemít. Poslední objetí, než se vydají nocí domů. Láska… nejsme na to už moc staří?

„Co zase děláš u toho počítače tak pozdě?“
Píšu drabble. Je to jedna z těch maličkostí, co mi dělají dětinskou radost.
„Něco píšu.“
„Tak to nech na zítra. A pojď do postele.“
„Musím to stihnout do půlnoci. Je to taková soutěž, víš?“
Neporozumění je cítit ve vzduchu. „Nejsi na tohle trochu starej?“ Zní to pochybovačně, ale upřímně. Peřiny svůdně šustí a zahlédnu kus holé kůže. Ale já přece nejsem starej. Ročník 1986. To je nic. Devatenáct!
„Pojď do postele.“ Zní to jako nesmlouvavý příkaz a tomu se těžko odolává. No tak co, vždyť to drabble nakonec klidně může být nesoutěžní.

Nedělní ráno. Schody jsou studené. Vzduch voní mokrou omítkou. Na okně v mezipatře osychá červený muškát, uložený na zimu do chodby. V rohu okenní tabulky je stále stejná povědomá prasklina, která tu musela být, už když jsem přišel před lety za Magdou poprvé. Podívám se z okna. Přes noc napadl první sníh.
Ozval se zvuk domovního zvonku. Rozespalá Magda přehodila svetr přes pyžamo a vydala se dolů otevřít. Snad zvonek nevzbudí spící děti.
Otevřela dveře. Michal už stál na zahradě s připravenou sněhovou koulí.
Nejsme na to už moc staří?
Ale to už se oba uválení od sněhu vraceli domů.

Je to zvláštní společnost. Roman zpívá tak falešně, až se chvěje pivní pěna a stromy za oknem umírají. Mici si pohrává s cigaretou, zabraná do důvěrného hovoru, a občas si prohrábne zrzavé mikádo. Objímám svou kytaru jako ženu a čekám, až budu dost opilá na to, abych ji rozezněla.
Vítkovy oči jsou plné alkoholu a smutku.
„Ujel mi vlak,“ povzdechne si.
„Rozchodem život nekončí,“ namítnu.
„Tobě se to mluví, ale mně už dávno není jednadvacet.“
„Nejsi tak starý, aby sis nemohl najít ženskou.“
„Zazpíváš mi do ouška?“ zaprosí.
„Časem.“
„Za hodinu mi jede poslední vlak. Aby mi neujel i tenhle...“

Když si za bouřky vlezla do postele k sestře.
Když pořád běhala bosá a prostovlasá.
Když vyplazovala jazyk na neoblíbené příbuzné a návštěvy (za jejich zády).
Když ji po návratu chtěli provdat.
Když konečně řekla ano.
Věkové konvence společnosti byly kritické a neúprosné.
Když mu vplétala do vlasů věnečky lučních kvítek.
Když se v zimě koulovali a vzájemně házeli do sněhu, doprovázeni nechápavými pohledy svých dětí.
Když jejich děti vyrostli a ona se ještě pořád topila v jeho očích při každém pohledu.
Když se jejich léty zkřivené prsty propletly a vrásčitá ústa setkala.
Pro lásku byl věk vždycky jen číslo.

Tisíce a tisíce diváků.
Burácení motorů.
Tisícihlavá stáda koňských sil...
Pomalu začíná...
Ale ne.
Začíná Reno National Championship Air Races.
Nikdy a v žádném případě se neříká pomalu.
Rychle a nízko, to ano.
Vražednou rychlostí kolem pylonů.
Někdy doslova.
Nejdřív malé stroje s "pár" stovkami koní.
Mrňavá křídla připomínají schůdky pro pilota.
Kabiny těsně kopírují přilby.
Mrňousky střídají jety.
Důvěrně známé Albatrosy a Delfíni nepřipomínají krotké cvičné stroje.
Spíš hladové dravce.
A nakonec "Unlimited"...
Druhoválečné stíhačky s motory, o nichž se kdysi konstruktérům ani nezdálo.
Řev motorů je už doslova brutální.
Když ustane všechen shon.
Možná si ti veteráni řeknou...

Ta zpráva přišla absurdní oběma.
Smích.
Jejich syn dostal jméno podle toho.
Smích.
Přesto byl zaslíbený prvorozený - jediný - jejich chloubou a radostí.
Smích.
Záruka budoucnosti, naděje na život, kterou už oba nutně potřebovali.
Smích.
Třicet let se v jejich stanech ozýval.
Hospodinova slova byla tentokrát tím, co ten smích utnulo.
Mlčení.
Otázky bez odpovědí, když se naděje otřásá a záruka rozpadá na prach.
Mlčení.
Otec a syn se vydávají na cestu.
Mlčení.
Třicetiletého muže neopijete rohlíkem, neukonejšíte několika slovy jako malé dítě.
Mlčení.
Poslušnost, která sama sebe klade na oltář, i když má sílu se osvobodit.
Mlčení.
Bůh obstará.
Beránek.

„Pojď mi utřít nádobí. A pes potřebuje vyvenčit. A až půjdeš, tak můžeš vzít smetí. Slyšíš mě?“
Ozvalo se bušení na dveře.
„Dej mi minutku. Ještě jeden level!“
„To jsi říkal už před hodinou!“
„Hned jsem tam.“
Jeho pozornost byla plně fixována na monitor počítače. Před ním se prostíralo peklo na zemi a on v roli vesmírného mariňáka byl poslední nadějí planety na pomstu. On sám jen s pomocí dvouhlavňové brokovnice stál proti démonickým legiím zhouby. Náhle monitor zčernal, reproduktory utichly.
„Vyhodila jsem ti pojistky, tak koukej mazat. Nebudeš se mi tu celou neděli flákat,“ zvenku se znovu ozvala manželka.

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON Už je pozdě.
VLADIMIR (hledí na západ) Stmívá se…
ESTRAGON (studuje strom) Je tady.
VLADIMIR Co když je daleko?
ESRAGON (opře si hlavu o suchou větev) Nerozumím tomu…
VLADIMIR Slunce… Chodil jsem mu naproti.
ESTRAGON Kdysi… Mě tlačila bota…
VLADIMIR A pak nešla sundat, oprátka na té mrtvé větvi.
ESTRAGON Dávno se rozpadla. (zaboří prsty na nohou do prachu)
VLADIMIR (šeptem) Čekal jsem, že nám řekne, kam dál.
ESTRAGON (téměř neslyšně) Půjdu bos.
VLADIMIR (podívá se na Estragona, jako by si ho právě všiml) Bolí tě kolena a pravá kyčel.
ESTRAGON (pokrčí rameny) Tak pojď taky.

Ilisidi obědvala s lordem z východních provincií. Zatímco chválila kuchaře za sezónní maso podávané s pikantní omáčkou, přemýšlela, co tam dělá. Druhá nejmocnější osoba atevského světa tráví čas s lordem, který ovlivní maximálně cenu zeleniny. Navíc se tu shromáždilo osm hostů, což byla nenapravitelná nedbalost a nevychovanost. Pro atevské mozky, byla dvojka bytostně nepříjemná, čtyřka nešťastná a osmička značila katastrofu.
A to nezmiňovala, jak byl nudný.
„Jeden slyšel, že poletíte do vesmíru,nandi.“
„Jeden slyšel dobře.“
„Není na to jedna moc stará, nandi?“
Prokletá osmička. Ilisidi zvedla obočí.
Hned druhý den ohlásila Úmysl a kývla na Tabinho nabídku. Poletí na stanici.