Téma: Až na konec světa...

Sedím na kufříku od nářadí, jako mají holky kabelku a venku je jaro. Sedím u její postele. Mokrá dlažba po ránu tak zvláštně voní. Asi jsem divnej, když smog nazývám vůní? To je to dětství, tam u nás, kde to smrdí uhlím. Sedím a držím ji za ruku. Ruka sebou občas trochu zacuká, jako by říkala: Ještě jsem tady! Stejná ruka držela mě, když jsem měl bolení a zlobily mě těžký sny. A teď já stejnou ruku, ale starší, držím, když má taky bolení a klidním její zlý sny a připravuji ji na její cestu až na konec světa, poslední...