DMD Bonus č. 4 pro 15. 4. 2012

(Červený a černý)
Vymyslela si, že se půjdem projít do lesa. Tak mě vleče mezi křovím a kořenama, až mě dotáhla pod takovej rozložitej strom, na kterým rostly malý červený bobule. Ona natáhne ruku a strčí to do pusy. Tak jí povídám, hele, víš, co to jíš? Co když je to jedovatý? Na to se rozesmála, že prej nepoznám třešně. Třešně to nebyly, bylo to menší než hrášek. Ještě na ten strom vylezla a vrátila se s plným šátkem úplně černejch bobulí. Jsem se jí zeptal, proč jí ty shnilý. Tak ty jsou podle ní teprv zralý a takovýho blbce už nechce vidět.

Téma: Danajský dar
Harry nikdy nebyla příkladná dcera.
Ani jako sestra za moc nestála.
Manželka prý byla otřesná.
Ale nejžalostněji selhala v roli matky.
Harrymu nebyl ani rok, když mi ho uprostřed noci předala do náruče, odešla a nad ránem vypila svého definitivně posledního panáka.
Teď se můžeme jen modlit, aby se ten chlapec potatil.
Ačkoli kdoví, co byl vlastně zač ten jejich dárce spermatu.
Třeba to byl psychopat.
O šest let později...
Sherlock vrazil do mé ložnice.
„Rozbil mi počítač! Základní deska je teď v nějakém urychlovači částic! Ten kluk je psychopat!“
„Vysoce funkční sociopat!“ houkl Harry z kuchyně. „Vygoogli si to.“

(Červený a černý)
Zajeli jsme přímo do hotelu, a Bothwell se vypravil vyhledat Huntera. Já mezitím dohodl nocleh. Sebe a svého přítele jsem pochopitelně zapsal pod domluvenými jmény. Zatímco jsme čekali, vyšli jsme na chvíli ven. Tu se k nám přitočil prodavač, který u blízkého stánku opékal nejrůznější pochoutky, a začal nám vemlouvavě nabízet sambuusu „jako v Mogadišu”. Můj přítel na něho, pochopitelně, jen mlčky hleděl.
Prodavač se nenechal odmítnout ode mne, dorážel na něho a po chvilce se dopálil: „To si myslíš, že když jsi Somali a já Bantu, nestojím ti ani za slovo?”
Snad jsme měli z Vinnetoua udělat radši Bengálce.
>Vinnetou

Téma: Zadek v mlze
Velmi se omlouvám, ale tenhle fandom si o to přímo říká.:) A na rovinu, vždycky jsem chtěla napsat něco silenthillského z pohledu milých "obyvatel" tohoto veskrze přátelského a pohostinného městečka. Ehm, řekl tu někdo bjb?
Koukali jsme se. Nikdo nás sice neviděl, ale byli jsme tam skoro všichni. Řev v kostele utichl, rozednilo se a sirény už taky ani neškytly. Mohlo to znamenat jediný... Ona to dokázala. Malá Alessa jim vážně nakopala prdel. Mohli jsme jen odhadovat, jak velkej svinčík tam na kůru dokázala nadělat, ale muselo to být vážně velký.
Ostnatej drát, to mě teda vopláchněte...
Něco takovýho bych nedokázal vymyslet ani já!
No, každopádně... Hra skončila a my se dívali, jak zadek tý bloncky s Alessiným svištěm mizí v silenthillský mlze. Konečně si odpočineme. Už bylo načase. Můj dranžírák už fakt potřebuje nabrousit...

Téma: Červený a černý
Poznámka/upozornění: BJB, obávám se
Plameny tiše olizovaly kotlík, nebo spíš kotlíček.
Voda pobublávala, trochu líně, o to děsivěji.
Liya krájela podivnou rostlinu.
Nejprve na silnější plátky.
Pak na drobné kostičky.
Hodit do vody.
Promíchat.
Vařit.
Lektvar dostal žádoucí červenou barvu.
Liya se usmála.
Obrátila se zpět k misce na stole.
Bobule už se podle všeho rozpustily.
Důkazem jejich přidání bylo černé zbarvení tekutiny.
Teď už zbývalo málo.
Barva mohla působit děsivě u obou lektvarů.
Oba lektvary byly ovšem podobně nevinné.
Liya je oba slila dohromady.
Nevinnost obou dvou se vytratila.
Tichý, sebejistý úsměv.
Amali jistě najde způsob, jak tuhle věc dopravit do Giorových úst.

Vydržel to sledovat celé hodiny. Místo jeho mládí. Dnes s ním byla jeho kráska.
Voda padala přes okraj. Z pomalu se pohybující řeky vznikly hlučné pramínky, jako její vlasy (tak si to aspoň v hlavě připravoval). V duhových odlescích se voda cestou dolů rozrážela o mnohé kameny (něco takového by snad šlo). V jemné spršce dopadala na vodní hladinu jezírka pod vodopádem (určitě se půjdou vykoupat). Překrásné místo uprostřed lesů (hmmm, snad nemá nic proti vodě).
Podíval se na ní. A dolů. To poněkud přesměrovalo tok jeho myšlenek.
“Ehm,” řekl hloupě. Ten kámen uprostřed vypadal přesně jako zadek v mlze...
Téma: Zadek v mlze

Téma: Danajský dar
„Hezké narozeniny!“ Děti přistrčily k Andrásovi dárek a utekly.
Leandros a Jessie stáli pod schody, právě když Paddy a Rizza seběhli dolů.
„Co je tady za povyk?“ vyzvídal Jessie.
„Nic strýčku, jen jsme dávali tatínkovi dárek,“ culila se Riza.
„A jaký,“ vyptával se dál Leandros.
„No my pro něj chtěli něco, co by mu pomohlo s vládnutím a tak. No a tak jsme si odkládali kapesné, a strýček Liam nám něco přidal.“
„A koupili jste…?“ chtěl vědět beta.
„Smartphone.“ Pískla Riza a běžela si hrát.
Oba Dlaci počkali, až bude z doslechu a pak s výbuchem smíchu skáceli na zem.

Nahrazuji téma Rodinná podoba.
"Kdo si myslíš, že jsem?"
Otočíš se a tvé velké oči se rozšíří překvapením. Mé rty se v reakci na tvůj výraz zkroutí do pobaveného úšklebku.
"Bonjour, mon amie," pozdravím s lehkou úklonou. Když se narovnám, pozorně si tě prohlédnu.
Vypadáš jako já (geny se nezapřou), ale zde naše podoba končí. Tvé oči nesou stopy mládí, zářného a jasného, kdežto ty mé... škoda mluvit.
Natáhneš ke mně ruku a pak ji necháš klesnout. "Já..."
"Jsem právě udělala největší chybu ve svém životě," doplním chmurně.
To tě vzpamatuje a vrhneš na mě vzpurný pohled. "Ano? A jakou?"
"Začala jsi ho milovat."

Vrátil se do sklepení v mizerné náladě. Prváci byli neschopní, Neville zase vyhodil do povětří učebnu a Grangerová při tom schytala dost ošklivé popáleniny. Dopravil ji na ošetřovnu a pokud slyšel, ještě se neprobrala. Znepokojovalo ho to. Madam Pomfreyové naprosto důvěřoval, ale přes to... Místo opravování písemek se jal připravovat dva silné lektvary na spáleniny... Byla hluboká noc, když skončil, a rozhodl se jí je odnést....Čekal, že bude stále spát, ale nespala. Hleděla na něj svýma oříškovýma očima, a on se nezmohl na víc než: "Tu máte. Vypijte teď ten červený, a ráno ten černý," a odešel do sklepení.

Tohle je nesoutěžní.
Téma: Zadek v mlze
Poznámka: konkrétně epizoda The Hounds of Baskerville
„Sherlocku, tys tam opravdu nic neviděl?“
„Až na tu policejní budku, ve které se svítilo, nic. Vlastně zadek čouhající z jejích dveří byl taky v té mlze vidět. Co může znamenat modrá policejní budka v lese?“ hloubal Sherlock.
„To nevím, ale o modré budce ze šedesátých jsem už nějaké fámy četl.“
Sherlock se po chvilce vysedávání u počítače zvedl, oblékl si kabát a mířil ke dveřím.
„Ty někam jdeš?“ ptal se na zjevnou okolnost John.
„Hledat Doktora.“
„Sedí tady.“
„Ne, ten, kterého hledám je šílenější, má modrou budku, pravděpodobně není člověk a ví něco o případu."