Zaškrcená žíla a umění

Škrtím, vpichuji, čekám na zásah. Je klid, je věčno v momentu a myslím na tvář, myslím na zpěv který mi platí účty.
Je tu bývalka, indián, jsou tu zmatení ženáči i králík s parohy co mě varuje před koncem světa. Mám tu všechno a pluji na vlně. Ve volných chvílích sříkám krev z jehel po stěnách.
Píchnul bych si bývalou ženu ale zatím mi nosí jenom kytaru. Kromě toho je jasné, že nekonečno je konečné. Padám do tmy, díra v hrudi dává jasně najevo, že končím. Roky po smrti se budou lidi hádat. Ovšem, vím že jdu z kola ven.