DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

V hospodě mě přivítalo ticho. Nebo spíš takové náhlé zmlknutí, když jsem vešel dovnitř. Nevraživé a odtažité pohledy. Cvrček vypadal schlíple, byl ostříhaný a na levé tváři měl modřinu.
"A hele, kdopak je tady," ozval se Krocan. "Co ten tvůj sedánek u policajtů? Cos jim tam všechno navykládal?"
"Já..." Doprdele, bylo mi jasný, že tohle jsem projel. Já těm policajtům sám nic neříkal. Ale tak docela jsem to nezvlád a nějaký věci jsem jim odkýval, protože jsem netušil, že ten Materna je Cvrček. Ne že by potopit někoho cizího byla menší sviňárna. Tady jsem nejspíš skončil. To mám za to.

Vyběhla do zahrady, než hudba začala znovu hrát. Opřela se o kmen dubu a hleděla k francouzským oknům, za nimiž probíhal rej.
„Zatoužila jste po čerstvém vzduchu, markýzo?“
Její reflexy zafungovaly, ruka vystřelila k pasu a Laurie posté proklela róbu, když místo meče nahmátla vějíř.
„Lady Caermagenová, věnujte mi poslední tanec večera - zde, v kulise noční zahrady...“
„Znáte mne opravdu málo, pokud si myslíte, že budu v pokušení vyslyšet muže, který se neobtěžoval přijít, ač pozván a očekáván. Pokud čekáte, že vám padnu do náručí pod rouškou tmy…“ zavrtěla hlavou. "Svou šanci v kole byste měl uvnitř, jak se sluší."

Obvykle byl sám. Choval se jinak, poslouchal jinou hudbu, četl jiné knížky, téměř nic ho s ostatními nespojovalo.
Nikdy neměl pocit, že někam patří, občas si přišel osamělý, ale stát se další ovcí, mu přišlo jako příliš vysoká cena za falešný zájem. A tak si dál žil po svém.
Ta jeho odlišnost však byla trnem v oku ostatním.
,,Myslí si, že je něco víc, náfuka."
,,Je nějakej divnej, blbeček." slýchal denně.
Sice ho to občas mrzelo, když při hrách bylo jasné kdo půjde z kola ven, ale pevně věřil, že jeho odlišnost bude jednou oceněna, stačí vytrvat, být sám sebou ..

Trápil se již hodiny nad tou proklatou kresbou. Pořád né a né přijít na to, jak tam zakomponovat všechny postavy.
"Krucinál!" řekl jsi unavený Sten Lee. Šibeniční termín se neúprosně blížil. Nikdy před tím neměl s žádnou malbou takový problém, ale tihle Avengers prostě odmítali spolupracovat!
"Je jich tam prostě moc," pomyslel si. Kdyby však někoho vyškrtl, nebylo by to dost epické a dostal by seřváno od producentů. Tihle producenti mají občas až příliš vysoké nároky.
"Ten blbej Spiderman mi prostě nikam nesedí. Stejně mě vždycky štval a Hulk by ho nakonec musel zabít... Někdo přece musí z kola ven!"

"Dobré poledne, Danieli," přivítal Jindřich D. kolegu u oběda. "Je milé, že jsi mezi nás opět zavítal."
"Dobré odpoledne, Jindřichu," odpověděl slušně Daniel. "Vždyť já přece na obědy chodím." Dvakrát... Někdy třikrát týdně...," dodal v duchu. "A na poradě jsem taky byl." "Snad si nevzpomene, že to bylo minulý rok..."
"Ano, jenže to bylo loni," zklamal von Drakovu naději kolega.
"Ještěže se známky posílají elektronicky, že?" komentoval to Jaroslav pobaveně. Daniel přikývl s tvářemi lehce zrudlými.
"Ano, ale mým škodolibým kolegům chyběly sbírkové statistiky. Kdo byl tentokrát neopatrný a vyletěl z okna ven," přiznal s potměšilými ohýnky v očích Jindřich.

"Pro želví nohu! Kde je Křečík?" zvolala máma Křečková, když přišla z pole, kde sháněla pro svého manžela Křečáka a svého syna Křečíka nějaké sladké, zelené jetelí.
Rychle prohledala celý domeček, ale po jejím nezbedném synkovi ani stébélko, ani zrníčko, ani fousek.
Tu počala se strachovat a bědovat: "Snad ho odnesl jestřáb, nebo poštolka, nebo dokonce káně!"
Usedla do kouta a začala usedavě plakat.
Najednou uslyšela odněkud z venku tiché vrzání: Vrzy, vrz.
Oběhla tedy domeček a tam její synek Křečík běhal v kolečku.
"Ty jeden...!" nedořekla maminka a Křečík už věděl, že Křečík, ten musí jít z kola ven.

Nad parketem se vznáší nasládlý dusivý dým, svítí červeně. Držíš za ruku kamarádku, protože tvoje podpatky sahají do nebe a z nebe se snadno padá.
Prodíráte se davem, někdo se snaží zachytit tvůj pohled, vrávoráš na ulepené podlaze. Tančíš.
Bere ti z ruky prázdný kelímek a upouští ho na zem. Smějete se, že Rihanna zpívá „Kvá kvá kvá kvá kvá.“ Přestáváš řešit, kam odložit oči. Chytá tvou ruku. Usmívá se. Proplétá vaše prsty. Skoro jako…
„Potřebuju na vzduch,“ zalžeš. Utíkáš.
Bosky se líp přemýšlí. A ty začínáš chápat.
Nemělas sem vůbec chodit. Kdo není na lovu, nemůže tančit s laněmi.

Sedím zakletá stranou, pohled v hladině vína.
Hraješ roli někde na parketu, už dlouho, a nevracíš se.
Slíbilas mi tanec.
Hodiny protančí. Většina lidí se baví bez vodicích nitek. Tančí spolu příbuzní, kamarádi, kamarádky, trojice – ale ty jsi stále úzkostlivě zašněrovaná do masky.
Písnička končí.
Nepřišlas. Tvůj oficiální doprovod ano – zve mě k tanci.
Odmítnu. Podívám se mu zpříma do očí – a vím, že ví; že bojuje a chce vyhrát. Jeden tu přebývá.
Rozpíjím se ve vzduchu prosyceném smíchem. Neviditelná mořská víla.
Už se nedokážu nevzdat.
Bude půlnoc. Aspoň něco z pohádky mít můžu...
Zvedám se a utíkám z plesu.

Byl to prostě jenom... další den.
Další den a další bitva. Nápor neustával.
Byl si jistý, že existuje nějaká možnost, něco lepšího, než si jen stoupnout do řady, pozorovat jak řídne a čekat na den, který bude posledním i pro něj. Určitě je taková možnost. Jen kdyby se mohl zastavit a rozmyslet se... jenže se zastavit nemohl.
Další den, další bitva. Vysoké útesy, není kam ustoupit. Nápor neustává. Měli by být schopni útočníky zastavit, ale ti je zatlačují.
Byl čas. Zaútočil... a střela ho smetla.
Procitnul druhý den dole, na úbočí hory.
Přežil.
Jediný.
Uzdraví se.
Konečně měl čas přemýšlet.

První měl všechno, na co si ukázal.
Obdiv. Výborné známky. Místo ve famfrpálovém týmu a nejkrásnější holku na škole.
Druhý se mu vyrovnal inteligencí, smyslem pro humor i oblíbeností.
Navíc byl nebezpečně pohledný.
Mohl mít každou sukni.
Třetí byl ten hodný. Roztomilý.
Někdy až trochu plachý, ale vždy ochotný všem pomoci. Nezkazil žádnou legraci a ač měl velké tajemství, každý ho měl rád.
Oh, byl tam ještě čtvrtý, že ano?
Ten, který za ostatními běhal a snažil se zachytit něco z jejich lesku.
Ten, který neměl ani obdiv, ani nadání a už vůbec ne holky.
A tak si nasadil masku.