Jmenovky

Klaus se potil. Violet se sevřelo hrdlo. Sunny mlčela jako pěna. Byl to bláznivý nápad, nikdo přece nemohl být tak hloupý, aby na to skočil. Levé oko kapitána lodi si je všechny měřilo svým ostrým pohledem.
„Jakže jste to říkal, že se jmenujete?“ Kapitán přejížděl prstem po nekonečném seznamu cestujících.
Klaus polkl: „Jsem Hilarius Dextrus Maximus, ředitel na penzi. Jedeme s mou chotí a vnučkou na týdenní dovolenou.“
Violet rychle dodala: „Podívejte se na naše jmenovky.“
Na palubu byli vpuštěni bez protestů. A všichni si utvrdili své přesvědčení o tom, že dospělí jsou, alespoň co se jmenovek týče, neuvěřitelně nerozumní.