Svatba, na kterou taky došlo

Barbora měla roztomilý bílý klobouček a mně se zachvěla kolena, když se blížila. Skoro jako tenkrát na tenisovém kurtu, když jsem ji prvně zaujal svým svižným, byť ještě technicky nevytříbeným odpalem. Nemohl jsem uvěřit, že tomu již byly dva roky.
Teprve když jsem Barboru vedl od oltáře, povšiml jsem si dvou neblaze známých tváři v davu. Teta Kateřina mrkáním zaháněla neexistující slzy a křečovitě ždímala Miloušovo rámě.
Pochopitelně za námi po obřadu přicupitala, aby nám s plačtivým výrazem připomněla, že je snadno se oženiti, ale těžko rozženiti.
Odněkud se vynořil můj svědek a jal se jí osušovat suchý obličej kapesníkem.