DMD Bonus č. 5 pro 17. 4. 2016.

Slečna Zuzana viděla, jak děti rostou, dospívají, stárnou a zapomínají, jaké to bylo být malý. Vždycky musela potlačit touhu zvednout oči v sloup, když před ní někdo zmiňoval nevinné, bezstarostné dětství. Jestliže se podívala na populaci Ankh Morporku, většina dětí se o sebe musela od malička starat, pracovat pro rodinu, a jako bonus k tomu chodit brzy spát, žádný alkohol a tabák. Ta privilegovaná menšina, kterou ona učila, se potýkala s vyjmenovanými slovy a dějepisnými daty, Jasoňovými intrikami a navíc představou svých rodičů, jak je mládí bezstarostné.
Zuzana nevěděla, jestli to je výsledkem milosrdného zapomnění, nebo spíš počínající stařecké demence.

Barbora měla roztomilý bílý klobouček a mně se zachvěla kolena, když se blížila. Skoro jako tenkrát na tenisovém kurtu, když jsem ji prvně zaujal svým svižným, byť ještě technicky nevytříbeným odpalem. Nemohl jsem uvěřit, že tomu již byly dva roky.
Teprve když jsem Barboru vedl od oltáře, povšiml jsem si dvou neblaze známých tváři v davu. Teta Kateřina mrkáním zaháněla neexistující slzy a křečovitě ždímala Miloušovo rámě.
Pochopitelně za námi po obřadu přicupitala, aby nám s plačtivým výrazem připomněla, že je snadno se oženiti, ale těžko rozženiti.
Odněkud se vynořil můj svědek a jal se jí osušovat suchý obličej kapesníkem.

Byla pro ni perfektní, plná zášti, závisti, zloby a pohrdání.
Usadila se v ní, nejdříve využila zbytky nákazy, která se schovávala někde hluboko, pak se pomalu rozhlížela, rozšiřovala svůj vliv a upevňovala si pozice.
Samozřejmě s ní bojovali, ale když se hostitelka spojila s dalšími infikovanými, měla to spočítané. Nákaza hladově roztáhla svá chapadla a zakousla se do každičké její části, nikdo si ničeho nevšiml, jen někde na pozadí byl slyšet jemný šustot papíru, klepání do kláves a šílený smích.
Komentář: Společnost na pokraji hysterie
Nakonec, jak jinak, začala nákaza požírat samu sebe.
Nezanechá ale svou hostitelku rozbitou na kusy?

Vějíř Mrs. Meadows se pohyboval ve zběsilém rytmu.
"Jen se na ně podívejte," vzdychla ukrytá za ním tak, že ji slyšely jen Miss Burnwood a Miss Clearance, které jí seděly po boku.
"Na koho?" zeptala se i přesto Susan.
"Cringeworthiness level 7 na pravoboku: Mrs. Jennings a Charlotte Palmer by bylo slyšet i na metalovém koncertě."
Její dvě přítelkyně přikývly.
"Ale levobok je ještě podstatně výživnější - aspoň 9. Fanny a Mrs. Ferrars, které se rozplývají nad Lucy a Nancy, kterou se Lucy snaží nenechat prořeknout."
Miss Georgianna Darcy, stojící opodál se usmála. Tyhle dámy věděly, od koho se držet dál.

Vždycky, když si vybíral mladé muže z téhle nebo té vesnice, odhadl přesně, co ho to bude stát. Někteří šli více než dobrovolně, na jiné platilo pár osvědčených triků a jihli mu v náručí. Nebo obráceně, jak se mu chtělo.
Když mezi stromy poprvé zahlédl Viléma, hlavou mu probleskla myšlenka, kterou rychle zapudil. Moc jednoduché. Moc mladý. Moc…
Žádost o schůzku a sázka u jezera ho přesvědčila. Jednou a dost.
Jenže planoucí tváře a hnědé oči vídal dál. Držel své loupežníky na jednom místě déle, než bylo rozumné. I Valdemar si všiml. Že tou ulovenou kořistí se stalo jeho srdce.

Jsem typ člověka, který hledá jistoty. Snažím se za vším, co se mi kdy událo, vidět smysl. Nejsem věřící, ale domnívám se, že existuje osud. Prostě tak trochu doufám v nějaký velký plán, který tu pro mne je a jde jen o to jej objevit… Což bývá obvykle největší oříšek. Ale už jenom víra v to, že „důvod mé přítomnosti zde“ existuje, mi pomáhá přečkat každý den, který se zdá bezvýznamný, každou bolestivou zkušenost, nepříjemný problém… proto mne ze všeho nejvíc děsí představa, že tomu tak není. Že věci se dějí nahodile. Že celý život je pouze takový les náhod.

Stázka pobíhala domkem jako splašená. Kafe uvaří po obědě, koláče zbyl kus od neděle, ale co na ten oběd? Proč si panímáma vzpomněla přijít na návštěvu zrovna před polednem? Přece jí nedá krupičnou kaši! S masem uprostřed týdne by byla rozhazovačnou... už to má!
Postavila vodu na brambory, vedle na vajíčka. Zapražila jíšku, zředila, osolila a nechala bublat. Natáhla se po mléku – ne, smetanu tam vrazí, ať panímáma ví, jak si jí považuje.
Dochutila a za chvíli nesla na stůl, spokojená sama se sebou.
„Moc dobrý to máš, Stázičko, moc dobrý,“ chválila tchyně. „Já tedy do koprovky přidávám i kopr...“

Karolína Tomáše milovala, nebo si to alespoň myslela. Do třídy k nim přišel v sedmé třídě. Byl to sportovec, trochu tajemný (proč se sem přestěhoval), na všechny milý a vůbec strašlivě cool. Úplně jiný, než ostatní spolužáci.
V polovině osmé třídy jeli na lyžák. Už první večer jsem se s ním líbala. Byl tak okouzlující, když jí říkal, že ji miluje. Tak statečný, když utíkal skrze okno, když je večer kontrolovala učitelka. Poslední večer řekla na jeho návrhy ano.
Za týden se potom odstěhoval do Ostravy. Brečela a ještě mnohem víc brečela, když se jí začalo pravidelně dělat ráno špatně.

Dodnes si pamatovala, jak u něj byla poprvé.
Otevřel jí dveře hned po krátkém zvonění, aby mohla dát najevo, že už přišla, ale nemusela čekat.
Vzápětí jí pomohl z kabátu a srovnaný ho pověsil na věšák.
Nabídl jí pití. Poprosila o čaj a on dal vařit vodu.
Zatímco se voda vařila, ukázal jí místnosti, a pak dal přesně na 3.18 minuty louhovat sáček.
Do ideální vzdálenosti před ní postavil šálek a chvíli konverzovali o počasí.
Ukazoval své znalost, ale zároveň jí nechával prostor projevit se.
Tak to šlo dál. Byl jednoduše dokonalý.
Dlouho jí to imponovalo. Teď ji to děsilo.

Jelen, Tesařík a Čtverec už to dávno měli za sebou. Žabák s Rejskem taky. Trubec ne, protože ho ke zkoušce nepustili. Letos to čekalo Nerosta, Koljušku a Kobru, příští rok Houbu a Snílku. Pro Kučeru, Lžičku, Tušalaje a Broučku to bylo ještě daleko.
Maturita. Zkouška dospělosti. Všichni maturovali z bilogie. Od Hrošice byli celkem dobře připravení, stejně se ale museli šprtat, drtit - no prostě dost učit. Leželi v knížkách od rána do večera. Procházeli si zápisky z celých osmi let studia. "Když tomu obětujeme všechen svůj čas, měli by nám za to něco dát. Za zkoušku dospělosti, cena dospělosti,ne?"