Saturnin

Toho dne se, k mému velkému překvapení (a trochu i k zděšení), teta Kateřina vynořila ze svého pokoje až spíše k poledním hodinám. Nepokoušela se nic organizovat, dokonce ani vařit výživnou stravu pro Milouše, nýbrž se odebrala přímo k břehu řeky, kde ulehla pod slunečník a znovu se oddala odpočinku.

“Saturnine, nemáte s tím něco společného?” Byla to spíše řečnická otázka.

“Dědeček si nepřeje, aby žena jejího postavení pracovala.”

“Opravdu?” podivil jsem se.

“Ne,” pravil Saturnin:  “Ale jak je vám jistě známo, pracovitost paní Kateřiny se ve svém účinku podobá dělostřeleckému granátu a bude tedy lepší, když na nás nedopadne…”

Ten den jsem měla tenisový trénink, stála jsem na verandě, netrpělivě. Čas utíkal a můj trenér nikde. Nakonec jsem se zeptala Pepíka, kluka, co v klubu dělá různé pomocné práce, jestli by nevěděl o nějakém volném hráči. Pepík máchl rukou k lehátkům před klubovnou a že se půjde jednoho člena zeptat.
Pán souhlasil. Nevím, co v tom klubu dělal, protože jeho tenis byl strašný. Prohrál všechny tři sety. Nikdy jsem neviděla tak nemožný forehand. Když jsem mu to řekla, vypadal zaraženě. Ani ne tak samotným faktem, jako spíš formou. Ale je to docela milý mladík. I když servíruje jako babička.

„Ranní ptáče dál doskáče!“ škubla teta Kateřina závěsem a zaplavila ložnici jasným světlem. „Mladí ležáci, staří žebráci!“
Jiří si útrpně povzdychl – tetina návštěva se táhla a nic nenasvědčovalo jejímu brzkému konci.
„Jiří,“ potvrdila vzápětí jeho obavy, „měl bys přenechat ložnici Miloušovi. S jeho zdravím-“
„Nepřichází v úvahu,“ okamžitě zasáhnul Saturnin. „Navíc to na tu chvíli nemá cenu…“ významně se na tetu podíval.
„Jsi-li sobec, opusť obec!“ zasyčela na něj.
„Moudrá slova,“ přikývnul Saturnin. „Stejně jako ‚Nenech moudrost ležet ladem, směle vykroč, jdi příkladem!“ výmluvně přejel pohledem od tety k dveřím.
Kateřina pohoršeně vykvikla, otočila se a vyběhla ven.
Chytrému napověz…

Co už, pomyslím si rezignovaně. Šílenou rýmou měsíc začal, ještě šílenější končí. Nicméně aspoň jsem se díky tomu neomezila na jeden fandom a mohla jsem vyvenčit více oblíbenců.
Saturnin vejde, vzorně se ukloní, ale jiskra v očích napovídá, že je připraven reagovat na každou špatnost.
Hawkeye ležérně popíjí, cokoli se vylinulo z kolony, spokojeně přitom klábosí s B.J.em i s Margaret.
House přátelsky (cože?!?) kyne holí. Zjevně je předávkovaný Vicodinem.
Neo se vrhá zachránit svět.
Jon nic neví.
Bodie se culí jen a jen na mě.
Tak zase za rok, přátelé, zamávám jim. A nezapomeňte na šetření energiemi.

Vstával za kuropění, protože ranní ptáče dál doskáče. Od brzkého jara do pozdního podzimu se opaloval, protože kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Vystřídal pět základních, tři speciální a čtyři zvláštní školy, protože žádný učený z nebe nespadl. Smál se každé pitomosti, protože veselá mysl – půl zdraví. Učil se německy, anglicky, polsky a esperanto, protože kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Bral mnohé kondice u mnoha učitelů, protože víc děr – víc syslů, víc hlav – víc smyslů.
Leč – marnost nad marnost – černá kočka prostě mívá černá koťata. Přes veškerou snahu zůstal Milouš, stejně jako jeho matička, užitečný jako díra do hlavy.

Továrník Mikulka právě dosnídal a kontroloval příchozí poštu. Káva v šálku voněla, na jazyku doznívala chuť krajíce chleba s jahodovou marmeládou, u stropu se vznášel obláček cigaretového kouře.

Továrník nožíkem rozřízl úřední obálku, začetl se, a zbledl.

Ústřední inspektorát Ministerstva financí...
...na žádost zemského finančního ředitelství...
...provedení inspekce...
...dr. Leopold Kos

Leopold Kos, zvaný Kat. Dokáže rozplakat i ty nejotrlejší. A hlavní účetní je v lázních, v továrně je jen mladý Sláma!

"Modrou limuzínu! Hned!" křikl na služebnou a vyrazil do továrny.

***

Už když probíhal halou, slyšel z účtárny slova, při kterých ho píchalo u srdce...

"Nečte! Múčie šnyré. Nedolobím!"

Počasí bylo příjemné, nicméně pro účastníky výpravy, kteří se nemohli zabavit pozorováním toho, kterak se slečna Barbora roztomile prodírá křovím, byl pochod poněkud únavným. Dědeček se rozhodl pro motivační proslov. Nebyl to dobrý nápad.

Kdybych používal přísloví, což z důvodů, které jsou laskavému čtenáři známé, pochopitelně nečiním, by se nabízelo – komu není rady, tomu není pomoci.

Dědeček uprostřed řeči zavrávoral a zřítil se.

Následovala scéna, ve které se všichni snažili být užiteční a zároveň pozitivně naladění.

„Táhněte doprava,“ velel doktor Vlach.
„Táhněte nahoru,“ navrhoval Saturnin.
„Táhněte pomalu dopředu,“ zahuhlal Milouš.
„Táhněte všichni do háje, vždyť mě roztrhnete!“ zařval zlostně dědeček.

„Nechápu, jak může dědeček té dámičce tak slepě důvěřovat. Cožpak neví, že tichá voda břehy mele? Ale, jak já vždycky říkám, kdo chce kam, pomozme mu tam. Protože komu není rady, tomu není pomoci. Ono se mu to vymstí,“ pronesla tetička Kateřina a důstojně se vzdálila.
„Oč šlo tentokrát?“ otázal se zdvořile doktor Vlach.
„Slečna Barbora připravila dědečkovi k svačině palačinky. Dal jim přednost před kompotem přineseným mu tetou Kateřinou,“ vysvětlil jsem.
„Inu, stalo se tak tento týden již potřetí, a to máme středu. Jeden by byl v pokušení použít přísloví, kterak moudrému stačí napovědět…“ vmísil se do hovoru Saturnin.