Studánka je plná krve

Za svítání vyrážíme. Bratři koukají jak zpráskaní psi, ale na sebe vrčí dál.
První zastávka. Ztrácím trpělivost.
„Co jste chtěli? Celý život mi lhát?“ zasyčím.
„Ochránit tě,“ odpovídá Aljoša.
Hněv zablýskne. Strčím do nich, až zavrávorají.
„Ochránit?“ slyším se křičet. „Viděla jsem je umírat, Alexeji! Myslela, že za to můžu já! A ty...“ oslovím Romana. „Ty by ses zřekl vlastního bratra?“
Odsekává: „Je to vrah...“
Vytnu mu facku, poprvé.
„Zabili je zlí lidé!“ vykřičím do lesa Zábojova slova.
„Budeme-li si lhát... nezůstaneme-li pohromadě... je tahle cesta zbytečná,“ dodám zoufale.
Odcházím, slabost můj hněv dohání jak hrom.
Zahřmí.
Padám do černoty.