Červánky

Oba nehybně stojíme a já ti hledím do tváře, znovu po mnoha letech.
Nezapomínám však, že nemáme mnoho času. Úsvit se blíží.
Natáhnu k tobě ruku. Smutně se pousměješ a zavrtíš hlavou.
"Chápu," ušklíbnu se hořce. "Takže toto je odpověď na má přání? Pár minut do svítání, bez dotyků, beze slov... to jsem chtěla tak moc?"
Nemá ale cenu si stěžovat. Hovořím jako o překot, abych stihla říct vše, co je potřeba.
To nejdůležitější však stejně říct nestihnu. Obloha se zbarví do ruda, má vlastní krev ztuhne v led a než se stačím vzpamatovat, jsem znovu sama.
Na jak dlouho?