DMD č. 17. pro 17. 4. 2012. Téma: Krev

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Poslední polibek
Probíral se.
Chlad
Světlo.
Už zase.
Bez pout.
Nahý.
Místnost byla tmavší.
Chladnější.
Opuštěná.
Cítil se líp.
Ruka i hlava bez bolesti.
Uzdravené.
Musel spát dlouho.
Prohmatával stěny.
Hledal další dveře.
Našel jen spáry.
Masivní stěnu.
Na několika místech prohlubně.
Otisky rukou.
Vždy dva..
Jeden stiskl.
Lehce se rozzářil.
Jinak nic.
Znovu.
Na druhý nedosáhl.
Znovu.
První vždy zhasl dřív.
Před dotekem druhého.
Nechápal.
Zkusil všechny.
Pořád stejné.
Museli by být dva, aby...
Proč ho to nenapadlo hned?
Tak prosté.
Vyrazil k dveřím vedle.
Otevřel.
Vkročil.
Bolest ho srazila k zemi.
Krev.
Rozervaná noha.
Další kousnutí.
Ruka.
Bok.
Křik.
Tma.
Další

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Budeš hodný
Strašná bolest hlavy.
Co se to..?
Záblesk poznání.
Nebyl...
Nebyl na ni hodný.
Snad?
Ležel na podlaze.
Krev na zátylku.
Zlámanou ruku.
Občasnými záblesky se mu vše vracelo.
Pomalu.
Bolestivě.
Jak cítil...
Mravenčení po uvolnění pout.
Hlad a chuť.
Chtíč.
Viděl...
Jak začal sát.
Jak do ní pronikl.
Extázi.
Naštěstí byl pod dohledem.
Uslyšel kroky.
Ani se neohlížel.
"Bude v pořádku?"
Ticho.
Zvedla ho na stůl.
Nebrala ohled na křik.
Srovnala kosti.
"Už to nikdy nedělej současně."
"Sex a jídlo..."
"Nikdy."
Po dalších slovech se mu ulevilo.
"Pro ni to byl jen hrozný sen."
"Ráno jí to někdo vynahradí."
Věřil.
Další

Navazuje na Říkám mu "Panic", platí tedy stejné varování: Nejíst, nepít, rating 15+ ;-)
"O tomhle mnoho výzkumů sociopatů nenajdeš," osvětloval Sherlock dál. "Zajímalo mě, jaké na mě bude mít účinky zaplavení mozku hormony a jeho kyslíková deprivace v důsledku přesměrování oběhu do jiných míst."
John cítil, jak mu rudnou uši, ale ptal se dál: "Proč ty nahrávky?"
"Pro pozdější rozbor, kdyby můj intelekt selhal."
Zavládlo ticho.
"Takže se Irene mýlila?"
Teprve teď se krev nahrnula do tváří i Sherlockovi.
"Nemýlila," přiznal tiše. "Ten výzkum jsem nedokončil, nenašel jsem vhodného partnera. Bez citové angažovanosti by výsledky byly zkreslené."
"Spal bys jen s někým, koho miluješ?"
Přikývnutí. Nepatrný náznak přiblížení.
Johnovi začalo neskutečně bušit srdce.

Oba nehybně stojíme a já ti hledím do tváře, znovu po mnoha letech.
Nezapomínám však, že nemáme mnoho času. Úsvit se blíží.
Natáhnu k tobě ruku. Smutně se pousměješ a zavrtíš hlavou.
"Chápu," ušklíbnu se hořce. "Takže toto je odpověď na má přání? Pár minut do svítání, bez dotyků, beze slov... to jsem chtěla tak moc?"
Nemá ale cenu si stěžovat. Hovořím jako o překot, abych stihla říct vše, co je potřeba.
To nejdůležitější však stejně říct nestihnu. Obloha se zbarví do ruda, má vlastní krev ztuhne v led a než se stačím vzpamatovat, jsem znovu sama.
Na jak dlouho?

„Jsem zoufalá. Víš, jak přítel vždycky někam jednou za týden zmizel a pak měl v mikině dírky od nějakého odznáčku? Tak včera si ho zapomněl sundat.“
„A co to bylo?“
„Má tam jen nápis KREV. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“
„Holka, aby to tak ještě byla nějaká sekta nebo pěstitelé marihuany.“
„No právě. Proboha, s kým to žiju?“
„Ahoj miláčku.“
„Já to vím.“
„Co víš?“
„Kam mizíš každý týden.“
„Fakt?“ překvapeně zvedl obočí.“
„Takže to nepopíráš?“
„Co?“
„No, že pěstuješ…“
„Jo, pěstuju a baví mě to. Mám i členskou kartu… Tady.“
„Ukaž. Cože??? Klub Rozmnožovatelů Ekologického Vřesu?“

Poznámka: Ještě jedno nesoutěžní dnes. Jde o slash, pár už tu jednou byl: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine :)
__________________________________________
„Miluješ mě?“
„Ano, samozřejmě,“ zamumlal Paul. Arthura udeřil silný alkoholový odér.
„Tak polož ruku na stůl.“
Paul to udělal bez sebemenšího zaváhání.
„Dlaní vzhůru.“
Paul ji otočil. Arthur vzal nůž a jeho špičkou Paulovi obkresloval čáru života, hlavy, srdce i osudu, když zavadil o jeho snubní prsten.
Vztek, který ho v tu chvíli přepadl, by se dal nazvat šíleným.
Prudce se rozmáchl a nůž Paulovi zabodl do dlaně. Ta se zkroutila v bolestné křeči.
Na tuhle chvíli Paul vzpomínal ze všeho nejraději. Ne pro tu bolest, nýbrž proto, jak mu Arthur tehdy řekl: „Ty víš, že tě mám velmi rád.“

pozn.: BJB. Píšu ze spaní.
Už několikátou noc nemohl spát. Kdykoli zavřel oči, hleděl do těch jeho, mírných a smutných. Když se mu podařilo usnout, i v spánku ho pronásledovala jeho slova. Křik davu ho probudil a zbroceného potem nechal čelit temnotě noci a výčitkám svědomí. Stokrát změřil pokoj svými kroky, tisíckrát si opakoval, že nemohl cokoli změnit.
Sám to přece řekl!
Znaveně usedl a složil hlavu do dlaní. Do dlaní…
Jeho výkřik probudil otroka, který přispěchal, jako po všechny uplynulé noci se džbánem plným chladné vody. Snad tentokrát přinese úlevu rozvířeným myšlenkám. Snad tentokrát dokáže smýt tu krev ze svých rukou…
Nad Jeruzalémem svítalo.
pozn. 2: Lavabo manus meas. - Myji si ruce.

Má nejdražší Sphinx,
děkuji za čokoládu. Vážně sis mojí nejoblíbenější zapamatovala a sehnala? Jsi zázračná. Mohla bys, prosím, konat zázraky častěji? Všechnu jsem už snědl.
Do Londýna přijedu snad až příští měsíc. Pokouším se psát. B. odjel. Kam, to nevím, možná do Francie. Začíná se příliš podobat svému otci. V tom spočívá jeho – i moje – největší tragédie. Všechno dobré, co v něm je, se utopí v krvi, otrávené dědičným šílenstvím. Vím, že to není jeho vina. Stejně ale také vím, že nikdo další už si to nemyslí, dokonce ani ty ne.
Brzy napiš – venkovských klepů mám dost, londýnské postrádám.
O.

"Justine, kam to jdeš?" Vyhrkl jeho otec a prudce za ním vyrazil.
"Nech ho, vždyť jde jen-.." Justinova máma to ani nestihla doříct.
"Ne, Jennifer! Já vím, kam jde. Zase se jde vtírat mezi ty starý teplouše!"
"Jo, jdu a co jako?!" Vyhrkl naštvaně Justin.
"To nedovolím, rozumíš! Máš domácí vězení. Půjdeš na vojenskou školu! Tam už tě naučí morálce.."
"No to teda nepůjdu! A ty mi nebudeš nic přikazovat!" Justin svému otci skoro prskal do obličeje jak byl rozlícený.
Hlava mu prudce odletěla do strany. Tvář ho brněla. V ústech cítil kovovou chuť krve...
"Takhle se mnou mluvit nebudeš!"

Jsem rytíř. Na štítě nosím znamení kříže. Střežím toto místo silou své cti a svých zbraní. Běda, jak se nějaký ničema pokouší bezectně proklouznout kolem. Ó kdepak, takové potemníky já rozmáčknu jako obtížný hmyz. Stůj, ty puchýřníku, ty mrchožroute, ty hovnivále, já už tě naučím! S tebou mluvím, nosatče! Postav se mi v čestném boji, bázlivče zbabělý!
Svou cestu jsem si nezvolil. Život ve zbrani je povinností šlechtice. My, co máme modrou krev, nedbáme o nepohodlí, nedbáme o nebezpečenství, dbáme jen o čest a slávu bojovníka.
Tu povinnost plním pokorně a vroucně. Ne nadarmo mne nazývají křižákem skvostným.
Hemocyanin zavazuje.
>(Entomologie)