Něžně tě pohladím po tváři.
Máš zavřené oči, ale nespíš. Za dobu, co jsme spolu, jsem se naučila rozlišovat každičkou změnu v tvém dýchání, pohybech i chování.
Proto mě nepřekvapí, když tvá ramena ztuhnou a nyní otevřené zelené oči potemní obavami.
"Vím," odpovím na nevyslovenou otázku. "Nemohu být tou, kterou po mě chceš."
"Cožpak nechceš být mou královnou?" zeptáš se. Téměř jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku.
Téměř.
Usměji se a políbím tě. "Chci, ale oni mi to nedovolí. Stačí, když mě budeš jako jednu uctívat."
"Navždy," slíbíš vážně a polibek mi vrátíš.
Navždy... kolikrát už jsem to jen slyšela?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Pěkné.
Profesor
Pěkné.