DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria

Gloria žila v hlubokém lese, daleko od lidí a věnovala se svým každodenním povinnostem. Bydlela v nejčervenější muchomůrce široko daleko a mravenčích vajíček měla plnou spíž. Každou sobotu pořádala nějakou slavnost v pařezu, kde se sešli skoro všichni skřítci z lesa. Popíjela se borůvkovice, šiškovice, bobulovice a mnoho dalších ‚vic‘ a k tomu se čas od času jezdilo na ježcích a létalo na sojkách.
Po takové výjimečné oslavě však bývá skřítkům zpravidla špatně a ospale a přes les je to dálka. Proto Gloria založila mšicí sbor, s kterým skřítkům zpívají nějaké křesťanské šlágry. Domů pak peláší rychlostí vyšší než absurdní.

pozn. BJB, opět
A földön békesség a jóakaratú embereknek...
Kdyby tak lidé dobré vůle věděli, kdo se s nimi mačká v lavicích na půlnoční mši, asi by takový pokoj necítili.
Vlkodlaci ve stádečku oveček božích... A jeden fénix, pravda. Szegedský alfa vytáhnul rodinu na půlnoční, jako každý rok. Ireně to nevadilo, jen... jí přišlo zvláštní pozorovat Agnes a Andráse, jak se v poklidu přežehnají, sepnou ruce a pomodlí se. Pro ně to představovalo zakořeněný zvyk, mechanický úkon, víra nebyla nutná.
Ona... by se neodvážila. Nemusela věřit, věděla a zažila. Byl v tom i kus vzdoru – za své Nesmrtelné* si Bůh rozhodně velebení nezasloužil.
* - souhrnný název pro andělíčky a ďábly

Poznámka/upozornění: Nejsem si jistá, jestli by se k tomuhle nehodila omluva věřícím...
Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
Třeba homosexuálům nebo lidem, kteří používají antikoncepci, že.
Chválíme tě. Velebíme tě.
Klaníme se ti. Oslavujeme tě.
Decentně přehlížíme poznámky o lidech jiné víry.
Někteří z nich se právě stávají součástí mše.
Kritizující, ale zvědaví.
Bože, Otče všemohoucí.
O pár řad vpředu sedí paní, asi máma, se třemi dětmi. Očividně postiženými.
V jejích slovech je obdivuhodná vroucnost.
Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi,
ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby.
Dnešní víra je neskutečná komedie.
Ale snad aspoň pro někoho má tahle komedie smysl.
Amen

Věnováno Sově. A také příteli, který inspiroval tuhle drabbli a doopravdy má rád Glorii.
Myslím, že mám všechno. Kufr je nadupanej k prasknutí. Jsou v něm moje košile, obtažený kalhoty a kovově lesklý boty na šteklích, nějaký básně a skicáky. Nic mi nechybí.
Táta mi včera přidal i něco navíc. Nejůžasnější modrofialovej mejkap, jakej si jen dovedete představit. To je pane barvička! (A móda velkejch slunečních brejlí má taky něco do sebe, nemyslíte?)
Od dveří mě dělí jenom krok. Nikdo se neloučí. Společnost mi dělá jen Gloria. (Tu mám rád.)
Hážu klíče do schránky. Já se znám. Chvilku to bude bolet. Jenom než si na nádraží koupím lístek do San Francisca.
I will survive...

Poznámka: Tohle má být názorná ukázka toho, jak to vypadá, když někdo (já) má dělat domácí úkol do latiny (I když teda, my už dávno probíráme mnohem těžší věci.). Nejspíš to bude trapný a ne vtipný, tak se omlouvám, ale celej den jsem dneska někde lítala a mozkovna mi už vypověděla službu. Díky za pochopení.
P.S.: Vysvětlivky pro nelatiníky pod drabble.
______________________________________
„Sció mé nihil scíre*,“ povzdychla si Karin, když otevřela učebnici. Tohle byla jediná latinská věta, kterou si pamatovala. Nejspíš proto, jak byla výstižná.
‚1. Převeďte do opačného slovesného rodu.‘
„Cože?! Jak to mám asi udělat?!“
‚2. Doplňte komparativ ve správném tvaru.‘
„Kompa-co?“
‚3. Přeložte:‘
„Jo, to teda vylepšili. No, zkusit to můžu.“
‚Ad maiorem Deí gloriam.**‘
„Ok, Deí znám, to bude ten Franta nahoře. Ad je nějaká předložka, jen Franta ví jaká. Gloriam? To je nějaká ženská? Bůh má ženskou? Kdyby chlapa, tak neřeknu, ale… Kam jsem sakra dala slovník?“
„No nic, není tady. Dlabu na to. Jdu psát drabble.“
_______________________________________
* Vím, že nic nevím.
** K větší slávě Boží.

Vždycky se cítil povolán. Bral to jako dar. Na svou první farnost odjížděl pln optimismu. Do kostela nechodil skoro nikdo, ale nevzdával se. Chodil hodně mezi lidi, aby se s nimi sžil, pořád měl ale pocit, že se na něj místní dívají přes prsty. Neměl ty myšlenky rád a psal pak dlouhá kázání apelující na lásku k bližnímu.
Jednou našel před oltářem malou holčičku s rozcuchanými vlasy, které pár sponek nemohl udržet. Když ho uviděla, snad aby ospravedlnila svoji přítomnost, řekla: „Já jsem přišla poděkovat panu Bohu, že pan doktor vyléčil mýmu štěňátku nožičku.“
Ucítil nával něhy. Velký jsi, Pane.

Něžně tě pohladím po tváři.
Máš zavřené oči, ale nespíš. Za dobu, co jsme spolu, jsem se naučila rozlišovat každičkou změnu v tvém dýchání, pohybech i chování.
Proto mě nepřekvapí, když tvá ramena ztuhnou a nyní otevřené zelené oči potemní obavami.
"Vím," odpovím na nevyslovenou otázku. "Nemohu být tou, kterou po mě chceš."
"Cožpak nechceš být mou královnou?" zeptáš se. Téměř jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku.
Téměř.
Usměji se a políbím tě. "Chci, ale oni mi to nedovolí. Stačí, když mě budeš jako jednu uctívat."
"Navždy," slíbíš vážně a polibek mi vrátíš.
Navždy... kolikrát už jsem to jen slyšela?

Král Jelimán byl fyzicky fit. A hladký oblý ostrůvek, vyčnívající z jezírka, přímo vybízel k trsání, trsání. Král Jelimán se rozhoupal na ocase, skočil na ostrůvek perfektní salto a zahájil velkou trsačku.
Tiše předstírala, že je skála, zatímco na jejích zádech král Jelimán předváděl všemu lemurstvu své taneční kreace.
Zavlnění v bocích, dupity přešlap sun krok, a přemet! rovnou jí na krk.
Voda v nose. Hepčí!
Pozdvižení v řadách trsajících lemurů.
Ostrůvek zrudl studem.
„Kam jdeš?" ptal se Melman.
„Ále - na masáž," odpověděla Glorie nonšalantně. „Dělá mi dobře na záda. Jsem pak tak fit."
Melman záviděl.
Král Jelimán trsal, trsal.

Grogy. Přesně tak se Pinkie cítila, když se probudila po obzvláště vydařené party.
Leknutím nadskočila, když se kopýtkem dotkla Big MacIntoshe, který ležel vedle ní.
Ospalost ji rázem přešla, když se marně pokoušela vybavit si minulou noc, ale paměť nechtěla spolupracovat.
Rezignovaně zatřásla spícím hřebečkem. „Ty, Macu… my… jsme… v noci… eh?“ „Eeyup,“ odpověděl, aniž otevřel oči.
„Ihned musím pryč!“ začínala panikařit. Spát s bratrem kamarádky spadalo do kategorie velmi špatných nápadů.
"Applejack se to nesmí dozvědět. To by mi neodpustila. Nebo hůř, mohla by chtít, abychom spolu zůstali…"
„Big Macu, ty ospalče. Nesu ti snídani!“ ozvalo se za dveřmi.
A/N: Ano, je to hodně BJB. Prostě jsem dneska bez jakékoli lepší inspirace.

„Glorie!“
Ignácius se otočil, avšak seznal, že krom něho už v místnosti nikdo není. Pomatená slečna Trixie, ta dobrá duše závodu Levyho kalhoty, musela myslet jeho.
„Nejmenuji se Glorie.“
„Já vím, Glorie, já vím. Slíbili vám také šunku, Glorie?“
„Cože?“ vyštěkl Ignácius. Vždy, když byla řeč o jídle, zpozorněl.
„Pěknou velikonoční šunku, povídám.“ Slečna Trixie si položila hlavu na stůl. „Nenech se o ni okrást, Glorie.“
„Nejsem sice Glorie, avšak pokud tu byla nějaké Glorii přislíbena velikonoční šunka, rád onu Glorii dočasně zastoupím,“ zafuněl Ignácius. „Kde se mám hlásit?“
„Zzzzz…“
Slečna Trixie, jak bylo jejím zvykem, v polovině rozhovoru usnula.