Jako by to bylo včera...

Seděli u stolku v kavárně a trošku rozpačitě po sobě pokukovali.
Kamarádi, kteří kdysi tvořili na základce nerozlučnou trojici.
Kamarádi, kteří se na konci 9. třídy se slzami v očích loučili a slibovali si, že se určitě zase brzy uvidí.
Kamarádi, kteří se dlouhých 5 let neviděli.
Kamarádi...?
,,No, a jak se jinak máte?" Usmál se Adam a přelétl pohledem z Jany na Anetu a zpět.
,,Ale joo... dobrý," usmála se Jana a Aneta přikývla.
,,Co ty?" Zeptala se. ,,Taky v pohodě," mávl Adam rukou a vrátil jí úsměv. Jana si povzdechla. ,,Se teď učim na ty přijímačky..." ,,Jo no, já taky. Je to děs. Kam se hlásíš?" ,,Na VŠE. A ty?" ,,Já na žurnalistiku." Adam se napil šálku kávy. ,,Tak to vám budu držet palce. Kdy to máte?" ,,Už prvního..." ,,Já až třináctýho." ,,A ty jsi na tom peďáku teda?" ,,Jo jo. Jsem se stejně ani jinam nehlásil no..."
Chvilku mlčeli a pili kávu. Co taky říct? Anetě se honila hlavou spousta otázek.
Chodíte na nějakou brigádu? Bydlíte pořád tam, co tehdy, máte řidičák?
Jak jste zvládli maturitu, jaká vůbec byla střední?
Chodíte s někým, máte někoho?
Adame? Miluješ mě ještě...?
Mlčela a pila kávu.
Během následujících několika hodin se všichni tři celkem slušně rozpovídali, smáli se téměř všemu a Jana trefně poznamenala, že i po těch pěti letech jsou pořád stejně praštění. Aneta zase dostala odpověď na většinu svých otázek.
Včetně té, kterou by za nic na světě nevyslovila nahlas.
Adam pohlédl na hodinky. ,,Budu muset jít." ,,Přítelkyně čeká?" Zažertovala Aneta.
Usmál se. ,,Ne ne... Přítel."
Krátce si pohlédli do očí.
,,Doufám, že se ještě uvidíme...?"
Nadechla se a s úsměvem přikývla.
Objal ji. Pevně a dlouze.
V očích ji pálily slzy.