DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Proč? Prošel si tím můj děda, můj táta a můj brácha, tak proč ne já? Zatím mi stačí je počítat. Kolik, že jich už bylo? Dva tisíce. Ztrácím přehled. Měl bych se víc soustředit. Zkusím to odhadem. Moment - Tři tisíce je moc, dva málo. Tak, dva a půl? Měl bych být přesnější. No, není to tak jednoduché. Když Tě někdo vede za ručičku, je to jednodušší. Spoléhat se na něčí jistotu. Na něčí zkušenost.
Kdyby tu byl táta, věděl by si rady. Nebo aspoň brácha. Jenže, takhle je to na mě. Jen na mě. Budou to tři tisíce. Soustřeď se!

Seděli u stolku v kavárně a trošku rozpačitě po sobě pokukovali.
Kamarádi, kteří kdysi tvořili na základce nerozlučnou trojici.
Kamarádi, kteří se na konci 9. třídy se slzami v očích loučili a slibovali si, že se určitě zase brzy uvidí.
Kamarádi, kteří se dlouhých 5 let neviděli.
Kamarádi...?
,,No, a jak se jinak máte?" Usmál se Adam a přelétl pohledem z Jany na Anetu a zpět.
,,Ale joo... dobrý," usmála se Jana a Aneta přikývla.
,,Co ty?" Zeptala se. ,,Taky v pohodě," mávl Adam rukou a vrátil jí úsměv. Jana si povzdechla. ,,Se teď učim na ty přijímačky..." ,,Jo no, já taky. Je to děs. Kam se hlásíš?" ,,Na VŠE. A ty?" ,,Já na žurnalistiku." Adam se napil šálku kávy. ,,Tak to vám budu držet palce. Kdy to máte?" ,,Už prvního..." ,,Já až třináctýho." ,,A ty jsi na tom peďáku teda?" ,,Jo jo. Jsem se stejně ani jinam nehlásil no..."
Chvilku mlčeli a pili kávu. Co taky říct? Anetě se honila hlavou spousta otázek.
Chodíte na nějakou brigádu? Bydlíte pořád tam, co tehdy, máte řidičák?
Jak jste zvládli maturitu, jaká vůbec byla střední?
Chodíte s někým, máte někoho?
Adame? Miluješ mě ještě...?
Mlčela a pila kávu.
Během následujících několika hodin se všichni tři celkem slušně rozpovídali, smáli se téměř všemu a Jana trefně poznamenala, že i po těch pěti letech jsou pořád stejně praštění. Aneta zase dostala odpověď na většinu svých otázek.
Včetně té, kterou by za nic na světě nevyslovila nahlas.
Adam pohlédl na hodinky. ,,Budu muset jít." ,,Přítelkyně čeká?" Zažertovala Aneta.
Usmál se. ,,Ne ne... Přítel."
Krátce si pohlédli do očí.
,,Doufám, že se ještě uvidíme...?"
Nadechla se a s úsměvem přikývla.
Objal ji. Pevně a dlouze.
V očích ji pálily slzy.

"Co je 'pajdoterapije'*? Zas nějaký procházky? Dá se to upíct?" vyprostily mě z kocoviny otázky Ježibaby, brejlící do kusu lejstra. Po zbytku jako ruský taktický zajíc rozzuřeně hopkal Santer.
Z Asociace mi fakt zatajujou nějakej kvalitní OPL**!
Děcka???
Prej "náprava nevinností" a "probuzení ochranitelských pudů"...
Voldy ovinutej pod stínidlem lampy syčí "ty sssssssssmradi sssssssssssedumkrát sssssssssstačili".
Vlk předstírá, že je pes - frutarián.
Sauronovo zpanikařené házení okem (esli nezahlídne kluka jménem Estel) málem podpálilo Stanici a sežehlo poslední plech perníků - k velké úlevě Ježibaby.
Otesánek na ní marně loudí vykosťovací tipy.
Jediný, co se probudilo, je moje migréna.
Král-eh-chalupu za dospělýho klaďasa!***

Nečekal, že to vyjde zrovna takhle. Osud mu dopřál setkání s Nikolou skoro vtipným způsobem. Bouřka a bloudění na celotáborové hře je svedlo pod střechu stejného seníku. Zázrak, zázrak! Sám s NÍ. Andělem. Hvězdou. Jeho touhou od prvního dne tábora. Zkusil se jí nenápadně dotknout. Dostal facku. Zkusil s ní mluvit. Vylila se na něj nádoba sprostoty a zloby. Déšť, bloudění, za všechno mohl on, i když se tu setkali poprvé a náhodou. Špína tekoucí z krásných úst byla prvním vpichem jedu do jeho srdce. Překvapil ho a neměl proti němu obrany. A tehdy se v něm poprvé probudil cynismus.

Když mu bylo pět, jeho mladší bratr udělal své první kouzlo a on ho prudce objal. A pak se váleli v barevných bublinách, které zaplnily pokoj.
Když mu bylo devět, jeho bratr hltal každé jeho slovo. Utíkali tajně z domu, létali na košťatech a svět patřil jen jim.
Když mu bylo dvanáct, bratr mu napsal do školy dopis, ve kterém ho obvinil, že dělá rodičům jen samé naschvály.
Ve čtrnácti se beze slova míjeli na školních chodbách a dělali, že k sobě nepatří. Výčitky a hádky vystřídalo mlčení.
Když za sebou v šestnácti zabouchl dveře, na Regula si ani nevzpomněl.

Fronta před pokladnou na koncert Vrahounů.
Mečislav: "Taky se tak těšíte?"
Hrozislava: "Zatancujeme si!"
Zdislava: "A hlavně si zazpíváme ..."
"Prosímtě, až vevnitř."
Před učiteli stojí ve frontě Střezislava a Mstiboj.
Hrozislava: "Koukněte, kdo to je před námi."
Mečislav: "Těch úkolů asi bylo málo."
Pokladní: "... dohromady to bude 200 korun."
U pokladny.
"Dobrý den, třikrát vstup, prosím."
"Nějakou slevu máte?"
"Dostávají něco dlouholetí fanoušci?"
"Ne."
"Ale my jsme byli na jejich prvním koncertě."
"Taková sleva není. Takže žádnou nemáte?"
"Tak asi nic."
"300 za jeden."
"Tolik?! Vždyť ti před námi platili 200 za dva."
"Tomu se říká studentské vstupné, mladá paní."

Hlava první:
„Spi, dráčátko, spi,
zavři očka svý!
Dám ti maso a kostičky,
budu strážit tvé hlavičky!
Spi, dráčátko, spi!“
Hlava druhá:
„Halí, belí, dráček v zelí
a dračice v petrželi.
Hledají tam koření
pro šťavnatou pečeni.
Halí, dráče, zase pláče,
snad už promění se v spáče.“
Hlava třetí:
„Až, můj dráčku, zavřeš víčka,
vrátíš se zpět do vajíčka.
A vajíčko spí.
Ve vejci je odpočinek,
zavrtáš se do peřinek.
A dráček už spí! “
Tříhlas tří hlav:
„Hajej, dadej, malý dráčku, hajej a spi!
Maminka ohlídá děťátko svý.
Až vyrosteš, můj líbezný,
budeš číhat na princezny.
Teď však pěkně spi!“

Milý Dvanácteráku,
říkal jsem si, že bych Ti měl konečně napsat. Škoda, že jsem to neudělal, dokud jsi byl na dolet sovy.
Asi ještě úplně nechápu, co se stalo. Když jsem přišel do Gordikova dolu, těla byla uklizená, a v sutinách jsem jen těžko poznával váš obývací pokoj ---
Vždycky, když Ti někdo umře, odumře taky kus Tvého života. Uzavře se kapitola, definitivně a nezvratně, a Ty se nemůžeš vrátit a tu kapitolu přepsat.
Pro mě jsi byl docela dlouhý kus života.
Nevím, jestli chci být dospělý ve světě, ve kterém už spolu nemůžeme zkoušet utrhnout úplněk z nebe...
Tvůj Náměsíčník

Smrt otce, přesídlení.
Jedna s tichou nadějí v srdci, druhá dramaticky zmítaná emocemi se vydaly na cestu.
Náhoda zařídila, že naději jako velká voda smetla známá přátel.
Náhoda nastavila mužskou náruč ve chvíli, kdy emoce vzlétly.
Odpovědnost zvedla těžkou hlavu a přinutila ji fungovat dál, zlomenému srdci navzdory.
Štěstí se usídlilo v jeho hlase, jeho tanci a v jeho očích.
Hrdost snášela škodolibost, pohrdání i nenávist.
Zrada zasadila ránu, která ji v převleku nachlazení málem zabila.
Vrtochy jiné přivedly lásku zpět ve chvíli, kdy naděje zemřela.
Rámě jiného se stalo oporou na cestě do budoucnosti.
Přesto nejvíc potřebovaly jedna druhou.

"Co to vyvádíš, Dutohlave?"
"Odpal, připravuji se na důstojnické zkoušky."
"Jó, zase? A kde máš ty svoje gastroagitační ptákoviny? Jen se oblíkáš a svlíkáš!"
"Jsem u lekce Oblékání Astronavigační příručky a z postele v uniformě jsem za 28 vteřin. To bys se svou inteligencí nevylíhnuté housenky nepochopil. Na rozdíl od tebe jsem dospělý a nemám čas na nesmysly, zmiz!"
...
"Nazdar Opičáku, na co koukáš?"
"Ale taková dospělácká věc, nic pro tebe."
...
"S vámi žádná zábava nebude, půjdu si hrát s touhle senzační krabičkou."
"Kocoure, vrať to! Víš, jakou má ten přístroj cenu?"
"Nó, řekl bych že tak zhruba cenu dospělosti."