Svačina

Strážce bez města mě upřeně sleduje, když do sebe láduju loupák. Toho svého se ani nedotkne. Nechci přemýšlet, k čemu potřebuje lidské uši a oči. Uši. Zabloudím pohledem do regálu. Ironie.
„Nemůžu tady zůstat,“ řekne.
„Proč?“
„Nejsem člověk. Tenhle svět se pohybuje.“
„To přejde. Pil jsi svařák nalačno.“
„Nepřejde. Stojím v proudu času.“
„Musí existovat kouzlo, které tě vrátí zpět,“ prohodím.
„Nikdo z nás si Knihu nepamatuje celou.“
Kniha je v mezičase. Sakra.
„Mluvila jsi s ní. Byla ve tvé hlavě. Pořád tam je.“
Chvíli mlčím. „Pomůžu ti. Mám podmínku,“ řeknu pak. „Najdeš si město a lidi necháš na pokoji.“