Tajemná města - Město kamene a koření

Kolem kostelíka rostou kaštany. Sbírá jejich hladké čerstvé plody. Převaluje je v ruce, jako kdyby se nedokázala nabažit normálnosti. Je o rok starší. Lidé stárnou. Strážci jsou mladí a staří zároveň. Tenhle strážce ví, jaké je plout s časem. Nerad na to vzpomíná.
Poblíž kostelíka je i dětský tábor.
"V kostele straší," říká jí jakýsi chlapec. "Viděli jsme tam zelené záblesky."
"Opravdu?" usmívá se ona.
"Vymýšlí si," řekne jiný.
Kamarád ho žene pryč.
"Jsi tady?"
"Ano," odpoví. Ona ho neuvidí ani neuslyší. Strážce se dotkne struny světa. Z kaštanu se uvolní list, sveze se vánkem a přistane jí v ruce.

Bylo nebylo, před třikráte sedmkráte sedmkráte sedmi lety, přišli na bílou horu lidé a založili město. Protože každé město má strážce, kde se vzal, tu se vzal, byl strážce města a lidské oči jej neviděly. Městu vládl dobrý zlý pán. Všichni se ho báli a nenáviděli ho. Chtěl rozkazovat i strážci, a tak přišel k základnímu kameni města, třikrát na něj zaklepal a vyslovil strážcovo jméno. Zablesklo se a zahřmělo, a zlého pána a kámen už nikdy nikdo nespatřil.
Strážce ho stáhl do země. Pánovy vlasy se staly stromy, jeho kosti skálami, jeho maso zemí a jeho krev vsákla půda.

Nastartuji. Auto je z kovu. Kov, kdysi pluh, předtím meč, předtím ruda. Je požehnáním nevidět mezi čas. Sousední město je kolébkou starodávných aut, ale tam nejedeme.
Dojedeme ke skupině domků a nápisem na modrém pozadí. V lese se schovává prastarý kostelík s dřevěnou střechou. Zaniklá ves a nová na jejím místě.
Zastavuji.
„Má tohle místo strážce?“ řeknu.
„Ne.“ Vystoupí z auta.
Projdeme dřevěnou branou. Sedáme na kamenné schody. Beru tužku na oči a v opačném kreslím strážci bez města na čelo kouzlo, které jeho bratr kreslil na čelo mně.
Když propojím nekonečný uzel, on zmizí.
Možná jsem ho právě zabila.

„Nemůžu si najít město. Každé město má strážce.“
„To tvé ne.“
Strážce bez města zavrtí hlavou. „Už ano. Jakmile jsem odešel, zrodil se nový.“
Pokud mu pomůžu vrátit se do mezičasu, nebude mít žádné město, o které se postará a které se postará o něj. Bude zase číhat na čaroděje jako já a vtahovat je do mezery, aby zaútočil na jejich slabiny a vzal jim sílu. Pokud zůstane tady, možná zemře. Možná ne a možná bude dál lovit čaroděje, aby přežil.
Ať udělám cokoliv, dopadne to špatně.
Také ho můžu zabít. Nikdo jiný neví. Nikdo jiný to za mě neudělá.

Strážce bez města mě upřeně sleduje, když do sebe láduju loupák. Toho svého se ani nedotkne. Nechci přemýšlet, k čemu potřebuje lidské uši a oči. Uši. Zabloudím pohledem do regálu. Ironie.
„Nemůžu tady zůstat,“ řekne.
„Proč?“
„Nejsem člověk. Tenhle svět se pohybuje.“
„To přejde. Pil jsi svařák nalačno.“
„Nepřejde. Stojím v proudu času.“
„Musí existovat kouzlo, které tě vrátí zpět,“ prohodím.
„Nikdo z nás si Knihu nepamatuje celou.“
Kniha je v mezičase. Sakra.
„Mluvila jsi s ní. Byla ve tvé hlavě. Pořád tam je.“
Chvíli mlčím. „Pomůžu ti. Mám podmínku,“ řeknu pak. „Najdeš si město a lidi necháš na pokoji.“

Svařák do sebe otočím najednou. Strážce bez města zírá střídavě do kelímku a na mě. Napije se opatrně.
„Zvláštní,“ řekne.
„Alkohol na zahřátí,“ plácnu, protože nevím, co říkat.
„Etanol je jed. Proč to pijete?“
„Právě proto.“
Pokrčí rameny, dopije kelímek a zahledí se na čmáranici na zdi. Nesmím ho spustit z očí. Kdoví, co udělá, až se vzpamatuje.
„Mám hlad. Půjdu do pekárny.“ Pekli mazance. „Pojď se mnou.“
„Hlad?“
„Vy nejíte?“
„Ne,“ odpoví. „Města nám dávají sílu žít.“
On to své opustil.
„Tak jak…“ Sotva zlevituji klíče, ale jsem prázdnota. Uši a oči. K čemu je chtěl? „Nechci to vědět.“