DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

„Dáte si ještě?“ zeptala se úslužná číšnice.
„Jasně,“ přikývl Bill dřív, než druzí dva stihli zareagovat.
„To už je páté?“ ujišťoval se Severus.
„Ne… stále první.“
„Myslel jsem, že do pěti by měli umět počítat i Nebelvíři,“ zašklebil se Lucius.
„Do hospody se vždycky chodí na dvě – na první a poslední – a vzhledem k tomu, že poslední tohle rozhodně není, musí být nutně první,“ vysvětlil Bill.
„Rozumíš tomu?“ zeptal se Severus dramatickým šepotem.
„Jen velmi přibližně,“ připustil Lucius.
„Vy jste vážně za studentských let nepařili?“ podivil se Bill, aby vzápětí dodal: „No, tak si to teď užijete o to víc!“

Byl jednou jeden anonymní účastník DMD a ten se děsně snažil. Každý rok napsal strašně moc drabblů (tedy vlastně 34), měl úplně všechny body, všechny ceny a několik identit, které to úplně perfektně zvládaly taky.
V dubnu moc nespal, nevařil a rozhodně neuklízel.
Takhle to šlo den po dni, téma po tématu, rok za rokem.
Jenomže jak ty roky plynuly, účastník začínal být otrávený. Už ho to nebavilo. Psal jedno bjb za druhým. Až to jednoho roku prasklo. Vybodnul se DMD úplně.
A život šel dál. Roky plynuly.
Až jednou… vrátil se… napsal 29 drabblů. A bylo to děsně fajn.

Když zvonil budík, ptal se Pažout Horáčka, opravdu musíme vstávat, a ten mu povídal, musíme, tak vstávej. Potom se nasnídali a vyrazili, cesta jim ubíhala pěkně, a pak potkali takového klučinu, který stál vyděšeně před silnicí, tak se ho ptali, co se děje, a on jim povídá, že se bojí přejít, tak na sebe jenom koukli a pomohli mu přes silnici, a pak s ním šli ještě dál a on se ptal, kam jdou. Tak mu to pověděli, že jdou na univerzitu třetího věku, do takové školy pro velké, že se kdysi málo učili a pak jim to bylo líto.

,,Vypadáš zamyšleně,“ podotkne Grifit, zatímco mi pomáhá do židle.
,,Říkám si, jestli je dobré být stále pohromadě. Nechcete si od sebe občas odpočinout?“
,,To se ještě nestalo,“ zvesela políbí Snûkha na špičku ucha.
,,I předtím jste pracovali společně?“
,,Měli jsme štěstí. Po škole nás poslali do jedné továrny, a potom povolali ke stejné jednotce.“
,,Takže jste spolu...“
,,Teprve šedesát let,“ mávne rukou. ,,Ale tys nemyslela na nás. Bojíš se, že -“
,,- se ti omrzím já, anebo ty mně?“ ozve se za mnou. ,,Celý věk se mi po tobě věčně stýskalo. Jestli dovolíš, příštích pár století bych si tě rád trochu užil.“

Předvečer Nového roku.
Karty. Smích. Voda.
Voda?!
Zaplavuje pozemky.
Nečistá ničí půdu.
Nevzejde ani stéblo trávy.
Vzplane hněv a odhodlání.
Proti čínské státní firmě?
Wangu, máš jen tři třídy!
Nulové šance.
Slovník, papír, tužka.
Naturálie prodavačce v knihkupectví.
Prokousat se zákony.
Nebezpečný odpad dál vyvážen do přírody.
Stejně rychle a snadno jako plynou roky.
Sousedé, stůjte při mně.
Důkazy, podpisy, žaloba.
Skryté výhrůžky.
Když ti jdou po krku, jsi na správné cestě.
Pomoc těch, kdo v tom umí chodit.
Čekání.
Soud.
Firma musí platit.
Odvolá se?
Nevadí.
Zvítězíme.
Pokud ne hned, budeme bojovat dál.
Vždyť mi táhne teprve na sedmdesát!

„Taky jste si děti všimly, jak nám ten čas utíká? Před chvílí jste pásly šimly, a teď je z Hanky maminka“: řekla jednou posmutněle, babička svým dětem, jindy sama s ďáblem v těle, jarem, zimou létem. „Víte, když jsem byla ještě mladá, nestihla jsem hodně věcí, tak na kolena svoje stará, dohnat bych je měla přeci. A tak zítra vyrážím, na dalekou pouť, ale trvá to než uvážím, zda letět, jet, či plout.“
Jo, babička to byla čilá, cestu měla v plánu, netušila ovšem milá, co se stane k ránu. Že ji vlastní děti zamknou, ve sklepě a frnknou brankou.

"Daniely, co to ti lidé říkají?"
Generál O'Neill hleděl s úžasem na skupinu místních, kteří přišli na jeho velitelství, klaněli se mu a brebentili něco ve své řeči, přestože v dálce byla ještě slyšet střelba a dunění děl.
"No, Jacku, víceméně z tebe chtějí udělat svého krále."
"Ohh...," generál se na ně překvapeně obrátil, "to mi lichotí, už jsem myslel, že se králem vůbec nestanu. Maybourn se na mě konečně nebude dívat svrchu."
Vesničané s očekáváním hleděli na Daniela, nerozuměli slovům svého vyvoleného vládce.
"Ech," mávl O'Neill rukou "řekni jim, že jsem potěšen, ale probereme to později. Vedeme tady bitvu."

Stáli před budovou montážní haly, obrovskou stavbou, která se nad nimi tyčila jako pomník mechanické civilizace. Vrchol budovy se ztrácel v oblacích dusivého černého kouře.
„Už víš, co uděláš, až tam vstoupíme?“
„Já… chtěla jsem zase zpívat… Ale teď něznaju…,“ zvážněla.
Nastavovali tváře provazům kyselého deště a hledali odpovědi sami v sobě.
„Přála bych si…,“ pokračovala po chvíli, „abys mě… vypnul… úplně… To už nejsem já.“
Nathaniel zavrtěl odmítavě hlavou.
„To nesmíš… Moje malá Elis si zaslouží vědět, čí ametyst to nosí na krku. Dlužím jí to.“
Nechápala.
„Bez tebe to nedokážu. Jen s tebou vím, nakolik jsem ještě člověkem...“

Procházeli kolem pouti, všude kolem hudba, barevné atrakce a vůně jídla.
"Ty jsi vážně nikdy pořádně nebyl na pouti?" Znova se zeptal Erik.
Tomáš zavrtěl hlavou.
"O víkendech jsem býval na závodech, naši by to stejně nedovolili,"rozpačitě přiznal.
"Můžeme to napravit." Zazubil se Erik a stiskl Tomášovi ruku.
Jakmile Tomáš souhlasil, dotáhl ho Erik za zápěstí ke střelnici, pak se i s pugétem růží vydali na horskou dráhu.
"Na tohle mě příště nedostaneš," prohlásil zelený Tomáš.
Nemohl na tom být tolik špatně, o pár minut později spořádal klobásu, velkou zmrzlinu a Erik byl rád, že ho dostal večer pryč.

Vyšplháš na Mount Everest. I Mont Blanc by stačil, ale Sněžku zvládneš určitě. Budeš prezidentem nebo aspoň získáš svůj sloupek v novinách. Proslavíš se. Objevíš lék na rakovinu, chudobu a lenost. Naučíš se latinsky. Řecky. Hebrejsky. Francouzsky. Svahilsky, Hindsky, Afrikánsky, Brazilsky, Dominikánsky... Porozumíš všem kulturám i lidem ve vesmíru. Pochopíš, co nikdo před tebou nepochopil. Poznáš lidské myšlení. Naučíš se létat. Zažehneš pochodeň. Změníš svět.
Opravdu? Já jen – kdybys to všechno náhodou nestihl než pomine tvé mládí, mám pro tebe výzvu skromnější, téměř nehodnou tvého zápalu: pronikneš do svého nitra a zjistíš, kdo vlastně jsi a proč jsi sem přišel.