Ztracená varta

Poručíka jsme našli v polorozpadlém hospodářství za lesíkem.
„Na konci údolí máme poslední opěrný bod, bývalou vodárnu. Tam vám poradí, kudy do zákopů. Z nich provedete průzkum směr jihojihovýchod. Jasné?“
„Ano, pane.“
Z vodárny zůstalo návrší a kus zdi. Za ní se krčili čtyři špinaví vojáci.
„Hodně štěstí,“ opáčil desátník, „my už dopředu ani nechodíme, ani nevíme, jestli tam někdo z našich ještě žije.“
Pádíme s Tomem přes pláň, ale v půlce už o nás vědí a šijí do nás. Srdce v krku. Konečně zákop. Skáčeme po hlavě dolů do bezpečí na blátivé dno.
Zničehonic mě zaplavuje iracionální pocit štěstí.