Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Duše Huga Bosse s rachotem dopadla do pekla. Sotva se hromada slizu zformovala do postavy továrníka, popadli ho čerti a odnesli pryč.
Šokovaný výrobce uniforem kolem sebe viděl skalnatou krajinu plnou ohně a lávových jezer. Čerti ho však odnesli do nedaleké jeskyně a hodili do cely.
Tam vstoupil démon s žehlicím prknem a žehličkou a čerti začali nosit nádherné uniformy důstojníků SS. Než se Boss vzpamatoval, démon pokrčil první uniformě límec. Pak zauzloval rukávy a pořádně dotáhnul. Pak několikrát sroloval spodek uniformy a hodil ji na zem. Továrník omdléval. Zatímco démon krčil další uniformy, houkl na zoufalého Bosse: "Vyžehli to".
Kluci už byli nachystaní u průlezu a nyní se jeden po druhém soukali do otvoru ve dně trupu letadla a mizeli ve tmě.
Jaryn měl skočit jako předposlední. Byl plný adrenalinu, vidina blízkého skoku na padáku do okupované vlasti ho děsila i naplňovala bláznivou radostí.
Nemohl tušit, že všechny své kamarády z výsadku Intransitive i jeho vlastního, Tin, vidí naposledy.
Nemohl tušit, že se za pár dní shledá s jinými kamarády ze skotského výcviku.
Nemohl tušit, že nedostane příležitost splnit úkol zabít předního kolaboranta Emanuela Moravce.
Nemohl tušit, že mu zbývá 49 dní života.
Jaroslav Švarc se narodil 11.5.1914 ve Velkém Újezdu u Olomouce. Byl československý voják a příslušník výsadku Tin, který měl za cíl atentát na českého kolaboranta a ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce. Jaroslav měl čtyři starší sestry Viktorii, Marii, Annu a Libuši, přičemž o jeho výchovu se starala právě nejmladší sestra, se kterou měl celý život velmi blízký vztah. Původně se měl vyučit po otci tesařem, ale kvůli nepříliš výrazné fyzické konstituci ho rodiče dali na učení cukrářem. Po vyučení pracoval mezi roky 1933 a 1936 v Praze. 1.10.1936 byl odveden do armády nejprve do Trnavy na Slovensko, posléze do Šumperku na Moravě. Následně absolvoval poddůstojnickou školu a přesunul se na nové působiště do Hlučína. V Červenci 1938 byl povýšen na desátníka a stal se velitelem pěchotního srubu (jednoho z bunkrů Československého pohraničního opevnění). Po okupaci Německem a zřízení Protektorátu Čechy a Morava žil u matky, ale jelikož se odmítl smířit s okupací, rozhodl se odejít do zahraničního odboje. Prodal za tímto účelem zděděnou chatu a peníze využil na útěk do zahraničí, který se na druhý pokus podařil. Tzv. balkánskou cestou se přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Sýrii dostal do Francie. Zde se přihlásil do Československé zahraniční armády. Zúčastnil se ústupových bojů a Francii a téměř padl do německého zajetí. Nakonec byl evakuován lodí do Anglie. Zde se roku 1941 přihlásil ke speciálním dobrovolnému výcviku pro zvláštní účely ve Skotsku. Od 19. září 1941 do 23. března 1942 absolvoval sabotážní kurz a parakurz. V kurzu v Bellasis u Dorkingu absolvoval výcvik ve střelbě, vrhání granátů a řízení automobilů. Po zařazení do výsadku Tin byl spolu s Ludvíkem Cupalem 29. dubna 1942 v 1:31 vysazen do plánovaného prostoru u obce Velšín na Rožmitálsku. Seskok se mu nezdařil, protože se zranil při dopadu na zem a nepodařilo se mu sejít se s Cupalem a ani nalézt vysazený materiál potřebný pro splnění úkolu. Sám se tedy vydal přes Plzeň do Prahy, kde se kontaktoval s Adolfem Opálkou z výsadku Out Distance. V Praze s pomocí místních odbojářů a pomocníků z řad civilistů měnil úkryty, snažil se vyléčit zranění a pomocí smluveného inzerátu hledal svého kolegu. Po atentátu na Heydricha odešel jako první do úkrytu v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v dnešní Resslově ulici. Zde se k němu postupně připojili další českoslovenští parašutisté Jan Kubiš, Jozef Gabčík, Jan Hrubý, Josef Bublík, Adolf Opálka a Josef Válčík. Ač byl původní plán jiný, skrývali se zde vojáci 21 dní než byli zradou Karla Čurdy odhaleni gestapem. Jaroslav Švarc zemřel spolu s ostatními parašutisty dne 18. června 1942 vlastní rukou po osmihodinovém boji s přesilou gestapa a jednotek SS.
Z pistole stoupal kouř. Adolf Hitler zemřel. Pak přišel rok 1936.
Hitler seděl ve své kanceláři a ničemu nerozuměl. Byl v Berlíně, ale Rusové nikde.
Pak všechno zrychlilo. Obsazení Rakouska, Sudet, Polska. Debakl v Rusku a Normandii, bitva o Berlín, výstřel z pistole.
Rok 1936. Vatikán dobyl Francii, což Hitler nečekal. Portugalská invaze do Ameriky. Hitler zjistil, že nedokáže nic ovlivnit. Polsko vyvinulo jadernou bombu. Vůdce shořel v radioaktivním ohni. Rok 1936. Německo obsazovala Austrálie. Hitler byl zoufalý. V uších mu zazněl hlas. "Chtěl jsi věčnou říši, máš ji mít." Vůdce se rozvzlykal.
Nedokázala jsem navázat dnešní drabble na žádnou svojí linku, aby to nebylo totální prvoplánové bjb. Když jsem zkoušela najít nějakou inspiraci, narazila jsem na příběh prof. MUDr. Jana Volavky na stránkách Paměti národa a natolik mne zaujal, že jsem se rozhodla udělat drabble z něj.
Doporučuji ale celý příběh, je to fakt síla.
Praha, 1945
válka
opuštěné dítě
smrt
holokaust
Je mu deset a je doma úplně sám. Maminka musela do transportu. Jeho k sobě nikdo nechtěl a on nechtěl s ní do Terezína. Nemusel, táta není žid.
Všichni kamarádi, kteří šli, jsou pryč. Asi jsou mrtví. Stejně jako babička s dědou. Tátu nepustili z vězení, kam je oba zavřeli, když se pokusili odjet vlakem do Turecka. Uvidí někdy Turecko? A uvidí ještě někdy tátu? Byl s ním ve vězení tři neděle. Nikdy nezapomene, co tam viděl! Ale pak ho vrátili k mamince. Měl štěstí.
Bude ho mít i zítra?
Nepřijde si pro něho zítra gestapo?
A co bude jíst?
Nebojte se, pro Volavkovi to všechno dobře dopadlo.
Náhrada za DMD č. 6: Inter arma silent Musae (Ve válce mlčí Múzy)
Tatínek našel mojí knihu. A hrozně se mi smál. A říkal, že tohle není doba na psaní knih. Ale já chci psát knihy. Chtěl bych tam zapsat i našeho kuchaře s velkým nosem. Vlastně všechny ty lidi v proužkovaných oblečkách. Ale nenapíšu tam, že náš zahradník říkal, že tatínek je zlé zvíře! Proč to říkal? Tatínek by nikomu neublížil! Je tak chytrý a hodný. Ne, do knihy patří čarodějnice a hejkal a starý pan Oberstein, ten je nejhorší, má ruce jako pařáty a hlas jako skřípění. Ale tatínek mne má rád.
*
Jako první dokument spálil Hauptsturmführer Höss knihu svého syna.
"Herr reichsführer! Obersturmbannführer Skorzeny!"
Heinrich Himmler prudce vstal. "Ihned uvést!"
"Haillo," Skorzeny vkulhal do místnosti.
"Nu, meine liebe?" Himmler nervózně třepal rukama.
"Bylo to těžké," odpověděl výsadkář. "Těsně jsme unikli anglickým pumám, sovětským delfínům a americkým torpédům. Japonsko bombardují. Všechna ta papírová města hoří-"
"Máte to?!" zaječel Himmler, nadskakuje.
Skorzeny ze záňadří vylovil nepromokavé pouzdro. Položil ho na stůl.
Himmler roztřeseně vyňal obsah. Šlo o barevný japonský časopis, na obálce zobrazující skupinu dívek v kratičkých sukních a s obrovskýma očima.
"Poslední číslo! Kawaii!" zakvílel Himmler. "Eisernes kreuz! Grosskreuz! Vlastní letadlo! Jděte!" Se šťastným smíchem padl do křesla a začetl se.
Heinrich Himmler byl posedlý asijskou kulturou a osobně vyslal koncem třicátých let expedici do Tibetu. Její členové přivezli množství cenného etnologického materiálu, hromadu nesmyslných krainometrických údajů, a pár tajuplných tibetských artefaktů, které zmizely při všeobecné devastaci druhé světové války.
I když jsem byl jen pěšák na bitevním poli, právě proto jsem musel poslechnout. A přitom mi to bylo pořád proti srsti. Dlouhé dny vyčerpávajícího výcviku neměli přijít nazmar.
Jdeme do boje, teď! Právě teď...
A já... mám strach.
A přitom rozkaz zněl jasně: Ať nikdo z nepřátel nepřežije.
To bylo to, co mi vadilo, nechci být vrah.
Nechci!
Zmocnila se mě báze, kterou nešlo překonat, které jsem se nechtěl zbavit. Možná to byla jediná možnost, jak vyběhnout do pole s pistolí v ruce a klidnou myslí.
Jedna rána za druhou, kulky letí vzduchem. A nemám strach.
„Třista námořníků na nákladních lodích. Transport vojáků, dva tisíce. Doprovodné korvety a torpédoborce, necelý tisíc“, vypočítával z hlavy První lord admirality složení konvoje HX90. K němu teď míří aspoň tucet německých ponorek. „Pošleme konvoji varování? Jenže když zničehonic změní kurz, Němci se mohou dovtípit...“
Při představě následků vyzrazení nejcennějšího spojeneckého tajemství se i jemu sevřel žaludek. Usrkl skotské. „Ne... Němci prostě nesmí ani vytušit, že Enigmu umíme číst“. Viděl bezejmenné hrdiny plavící se nocí ledovým oceánem v životně důležitém konvoji na pomoc Velké Británii. Stiskl rty a v duchu za ně poslal kamsi vzhůru bezeslovnou prosbu. Dnes už asi potřicáté.
Omlouvám se, poslední dobou mě napadají samá zasmušilá témata.
Místností se rozléhá tiché praskání rádia. Zprávy pochycené až z Británie. Několik tisíc mil odtud.
„... Všechno se mění, nikdo to nepoznává. Lidé v Evropě ztrácejí svobodu. Němci všem odebírají přístroje zachycující zprávy jiných zemí. Za sebemenší přestupek trestají na místě smrtí...“
Škrábání pera. Šustění papíru. Pálení slov.
„... Každou chvíli prý dojde k největšímu transportu dějin do vyhlazovacích táborů. Koncentrační tábory jsou již plné. Je pouze otázka času, kdy všichni bezpodmíněčně pojedou na smrt.“
Před domem zastaví velká korba. Zvuky rádia přehluší divoké bouchání na dveře.
Stále sílí.
„Gestapo, otevřete!“
Drsné hlasy se probíjí dovnitř.
Už není cesty zpět. Je konec.
Děkuji všem, kteří mou malou letošní exkurzi do období Protektorátu četli, užili ve zdraví a třeba si i připomněli něco, na co by člověk neměl zapomenout.
Mé činy kráčí se mnou jako můj stín.
Mé odhodlání žene mě kupředu.
Má víra jako berla mne podpírá.
Můj Bůh je můj štít.
Moje pistole jsou má jistota.
Miluji svou zemi jako syn miluje svou matku.
Až opustím tento svět, doufám, že čest zůstane zákonem.
***
František s Josefem stáli pod pamětní deskou v Morávkově parku na Prašném mostě.
Přemýšleli o muži, který zde před osmdesáti lety padl v divoké přestřelce s gestapem.
„Nosil zákon v sobě. Zákon dobrýho a špatnýho. Zákon o odvaze a cti. To už se dneska moc nevidí.“
„Jo, dneska každej radši zdrhne, aby nemusel bojovat.“
