9. Denní chleba

Motorky bouřily tím, co by mohlo být klidným předměstím bohaté metropole. Kdyby tam zrovna nebouřily ty motorky.
Zamířili do centra. Nemá smysl zdržovat se ani mezi vilkami obklopenými zelení, ani kolem uzounkých rodinných domů, které jsou nalepené jeden na druhý na způsob králíkáren. Hustota osídlení tam není dostatečná.
I centrum má do vysoké hustoty osídlení daleko, ale v čtyřpatrových domech už se sežene lidí víc.
Dorazili na křižovatku dvou hlavních ulic a zpomalili. Zabíječ se sesmekl z Vranovy motorky ještě než úplně zastavila, vytáhnul zpoza pasu obušek a vběhnul do nejbližšího domu. Dveře prorazil, jako by tam žádné nebyly.
Nebyl sám. Spolujezdci opouštěli řidiče a jako dobře sladěný stroj vbíhali do budov.
Vlk zapumpoval rukou nad hlavou.
Vran potichu zaklel. Pomaličku přiblížil svůj stroj k Sejčkově motorce.
„Co děláme?“
„Teď máme túrovat.“
„Tak jo.“
Chvíli mu trvalo, než přišel na to jak.
„A proč to děláme?“
„Protože lidi se vyděsí a schovaj a my budeme mít prázdný ulice pro sebe. A taky je nebudeme muset honit, prostě je povytahujeme,“ procedil Sejček mezi sevřenými zuby.
„Aha.“
Co se odehrávalo vevnitř v domech, nebylo přes řev motorek slyšet.
Až na ten výstřel.
Další Vlkův pokyn.
„Co teď?“
Ale Sejček už vypnul motor a vykopával stojánek.
„Teď jdeme taky!“ vyhrkl polohlasně na Vrana, když bez zaváhání mířil k jednomu z dosud ušetřených domů. „Sháníme!“
Vran neváhal. Odpočítal třetí dům v řadě a vběhnul do něj. Po schodišti nahoru. Odshora to půjde dolů snáz, to dávalo smysl.
V nejvyšším patře se zastavil a zaklepal na dveře.
„Haló?“
Za dveřmi něco zašramotilo. Ale nikdo neotvíral.
Druhé zaklepání.
Dveře se otevřely na škvírku, kterou jim povoloval bezpečnostní řetízek.
„Co si přejete?“
Muž ve středních letech.
Vran se do dveří opřel a řetízek se stal zcela bezpředmětným.
„Běžte dolů, prosím. A...“ nahlédl dovnitř, „tamten mladík taky. Bude to pro vás lepší.“
Zvenku už túrování motorek nedoléhalo. O to hlasitěji se ozval další výstřel.
Šli.
„Rychleji.“
Rozeběhli se. Nechal je být, venku si je vyzvednou.
„Těšilo mne, madam,“ řekl zkoprnělé ženě a zavřel za sebou.
Další dveře.
Zaklepání.
Otevřely se skoro hned. Žádný bezpečnostní řetízek. A nikdo před ním. Tedy v úrovni jeho očí. Zespoda se na něj upíral pohled mláděte neurčitého pohlaví, které v náručí svíralo spodní půlku medvídka.
„Um... máš doma rodiče?“
Zavrtění hlavou.
„Tak nic, promiň.“
Když se pokoušel o třetí byt, zaútočil na něj jeho obyvatel baseballovou pálkou.
Skopnul ho ze schodů a prohodil oknem na podestě ven.
Pak už mu to šlo lépe.
Prokopnout dveře, zařvat a kdo se vzpírá, dostane ránu.
Z domu vytěžil přibližně dvacet kusů. Pak se přesunul dál. Další dům. A další.
Stejně jako ostatní.
„Ty, Sejčku,“ povídal, když míjel svého známého, „mám ti z toho takový divný pocit.“
„Nepovídej,“ dostalo se mu odseknutí.
„Tak mlčím, no,“ zamumlal směrem k mizejícím zádům.
Další ulice.
To už kolem sebe začal i víc koukat.
Viděl, že většina ostatních vytěží z průměrného domu víc než on.
Měl bych přidat?
Sejček ovšem míň. A taky mu to déle trvalo.
Asi nemusím přidávat.
Vlk a další... velitelé? netěžili. Pohybovali se kolem s biči v rukou a udržovali stádo pohromadě. Smrtonoš nedělal ani to. Jen pozoroval a olizoval si rty.
Tomu nic neunikne.
Netrvalo dlouho, a venku už stálo slušně velké stádo.
„Přesun!“ ozval se Smrtonošův povel, zrovna když se Vran chystal prokopnout další dveře. Neprokopnul, místo toho zklusal dolů a zase vyhledal Sejčka.
„A teď děláme co?“
„Ženeme první část.“
Pomaličku, jen rychlostí mírného poklusu. Po hlavní třídě až tam, kde se do ulice vlévalo parkoviště dávno vyhořelého supermarketu.
Několik stráží zůstalo hlídat, ostatní vyrazili do další ulice. Pro více materiálu.
Vran i Sejček byli mezi těmi určenými k hlídání. Byl t dosti jednoduchá práce, protože většina lidí tiše stála... potom, co biči zamezili několika pokusům o útěk.
Přeměněnému neutečete.
Pro stráže bylo z větší části po vzrušení. To ale neznamenalo, že by měli polevit v pozornosti. Kdyby jim někdo zmizel, tak by museli těžit o to víc. Kromě toho jeden nikdy nevěděl, kdy se mu za zády zjeví Smrtonoš a bude se dívat, jak si vede.
Stádo na parkovišti pomalu rostlo. Čím dál tím pomaleji, protože bylo potřeba stále více stráží. Osm tisíc lidí, to už je pořádné stádo. A sehnat to a udržet v pouhých čtyřiceti démonech není jednoduché.
Smrtonoš i jeho velitelé ale měli časem prověřený postup.
V brzkém odpoledni bylo hotovo. Vlastníci motorek nasedli a vydali se kupředu i lehce do stran, aby se ujistili o volném průchodu. jejich úkolem bylo kroužit kolem stáda.
Pěší vytáhli biče... a stádo se pomalu rozpohybovalo směrem k dálnici.
Tam mohli jít v širším proudu a jejich poháněči nasadili ostřejší tempo. Za kruhovým objezdem se dálnice napřímila a vedla vyvýšeně Rozhled byl doširoka a nebylo potřeba kontrolovat perimetr. Motorizovaní démoni tedy přejížděli po stranách průvodu, hlídajíce, aby se nikdo nepokusil zmizet v postranních křovinách. Ale znáte to, jak už stádo jednou rozhýbete a ukážete mu jasné mantinely, pohybuje se v jejich rámci.
Občas někdo nestíhá.
Občas někdo upadne.
Občas se ozve výstřel. Pak se ostatní snaží víc. A tak to jde několik hodin.
Hnát stádo je vlastně docela nuda. Trochu vzrušení vzniklo, když se objevily nájezdy a sjezdy z dálnice, kdy motorky vytvořily pevný koridor určující směr. Potom most, z kterého byl dobrý výhled. A pak už další kruhový objezd a konec dálnice.
Pak už to ubíhalo lépe, i kdy to trvalo dost dlouho, než bylo stádo dohnáno do ohrad postavených ve starém lomu. Zaklapla vrata... stádo si převzala místní posádka.
Nejvyšší čas, slunce bylo v tom protivném úhlu, jak vám svítí přímo do očí a vzhledem k tomu, že hnali přímo proti němu, nebylo to moc příjemné.
To, co hnali několik hodin, proburáceli za slabou čvrthodinku. Na základnu to pak už netrvalo o mnoho déle.
Smrtonoš sesednul z motorky a odevzdal ji Kokosovi. Do hodiny bude dotankovaná a naleštěná. Pozoroval své muže, jak se řadí k nástupu.
Dnes to nebylo špatné. Ten nováček to docela zvládá. Jenom... taková maličkost.
Sejček po rozchodu unaveně tlačil svoji motorku do garáže. Než si bude moct odpočinout, musí se o ni postarat. Už se těšil, až si konečně sedne...
„Sejčku.“
Ten hlas rozhodně nečekal.
„Ano, pane?“ otočil se.
„Shánění ti moc nejde.“
„Ne, pane.“ Zpříma se na Smrtonoše podíval. Konstatoval fakt, neomlouval ho.
Smrtonoš mlčel.
Na něco čeká?
„Proto jste mě nechal hlídat už z první skupinou?“
„Proto,“ přikývl Smrtonoš. „Budeš na tom pracovat.“
Opět suché konstatování.
„Budu se snažit.“
Nestačí to, ale Smrtonošovi se nedá lhát.
„Dobře.“
Rychlý pohyb a najednou tam Smrtonoš nebyl. Sejček se konečně pořádně nadechl.
„Nenávidím shánění,“ procedil mezi zuby.
„No jo, ale aspoň tě nechal stranou.“ Vran se ho držel jako stín a taky byl jako stín nenápadný. „Von nebude zlej...“
„Ty...!“ v Sejčkově hlasu se ozval náznak vzlyknutí. Udeřil Vrana co mu jen síly zbývaly. Nebylo jich moc.
„Ale no tak, no tak,“ poplácal ho Vran po rameni. „Já vím, já jsem idiot. Ale řeknu ti, stejně... stejně je to nějaký divný.“