Království ostrovů

„Jenže my stejně máme krále,“ krčí Liška rameny. „To už tak chodí, víš? Je sice nešikovný, že nám umřel, ale už je tu nový. Takže se to snad nějak... utřepe.“
Věta končí polovičním otazníkem.
„Ten nepodarek mrňavej? Vsadím se, že za sebe teďka nastrkává někoho jinýho a sám peláší, až se mu za patama práší, někam se pěkně schovat. Pche, král. No, i s tím se počítalo..."

Nepodarek mrňavej sedí u ohně, který teď, ve dne, rozdělali a vytvrzuje si špičku hole do nepříjemného bodce. V očích se mu mihne odhodlání.
To by tak bylo, aby si někdo něco zkusil!
 

Liška zvládá předstírat nechápavost dokonale.
„Smůla to byla,“ povídá. „Koně se občas splaší a lidi občas padají. I nešikovně.“
„Koně se plaší snadno. Zvlášť, když se jim pomůže.“
„Poslyš,“ zarazí se Liška, „to nebyla náhoda?“
„Byla to foukačka se šipkou, víš. A neboj, měli jsme to ještě pojištěné...“
Měli. My.
„Vás je víc? A nebude tvým kamarádům vadit, že mi o tom povídáš?“
„Ale ne, protože půjdeš s námi, viď?“
„Ale... asi bys mi o tom radši neměl povídat.“
„Měl, neměl, toho je víc...“
„A o čem bys mi ještě neměl povídat?“ nasadí Liška plachý úsměv.
Ostatní poslouchají za dveřmi.
 

Malcolm se zavrtěl a zamžoural do vycházejícího Slunce. Calum, který ho měl vzbudit na hlídku, spal, ale zdálo se, že je v noci nikdo nepřepadl a nepovraždil.
Ani se je nechystá přepadnout a povraždit, to by si sýkorky tak nepovídaly.
Zaclonil si oči a zadíval se na sever. Ještě dnes byla v úbočí znatelná stopa po dávné cestě. Podle map se časem napojí na hlavní, asfaltovou trasu.
Pokud nepůjdou na východ, měli by být v bezpečí.
Na vzdáleném úbočí se rýsovala Coire Dearg. Odedávna bývala varovným znamením.
Slunce se do ní opřelo a rozkvetla všemi barvami.
Nejvíc ale červenou.
Nebezpečí.

Vran se o postel dělí rád.
Tento způsob odpočinku (nebo akce) vysloveně oblibuje.
Čím víc lidí, tím větší teplo! (A kdyby jenom!)
V napůl potlačených vzpomínkách číhají noci na vlhké slámě, zamčení ve stodole, jejími stěnami protahuje vítr, pára stoupá od úst, tisknou se k sobě, aby se zahřáli, ale démoni přece zimu necítí, nejsou to lidi, ale zvířata.
Rozhodl se si takové věci nepamatovat.
Každá postel dobrá, i když je jen jedna.
I když jsou na misi a příjemnější zábava musí počkat.
Rezka strašně studí.
Přitáhne ji k sobě a pořádně je oba zachumlá do přikrývky.
Teplo se sdílí.

„Poslyš, chápu, že sis to doma skvěle zařídil,“ vrká Liška. „Ale proč tam nejsi? Proč ses vydal sem, přes ty všelijaký kopce nebo rašeliniště, a tak, jak tam prší a je tam pořád zima a vítr a spaní na zemi a vůbec?“
„Protože jsem vám chtěl pomoct, kotě,“ široký úsměv.
„Fakt? To je skvělý. Si myslím,“ nahodí zadumaný výraz. „Já teď vůbec nevím, jak to s náma bude, umřel nám král, víš, zrovna,“
„Já vím,“ podmanivý pohled do jejích očí. „To bylo jednoduchý.“
Říká se, že na každou svini se vaří voda.
Tenhle exemplář si ale pod hrnečkem teprve přitápí.

Rozehrál tu dvě stě let starou hru. 
Proč děláš, co ti přikazují? Proč jim sloužíš? Jsi silnější, vytrvalejší, prakticky nesmrtelná. Necháš si rozkazovat?
Proč být otrokem, když můžeš být pánem?
Dívka se nejdřív tváří rozpačitě, ale po chvíli se začne usmívat. Očima visí na jeho rtech.
Tak je to kdysi učil Smrtonoš. V tvých slovech je moc. Ještě chvilku jí bude přesvědčovat... a ona mu uvolní pouta.
On neuteče, ještě ne.
Ubohý, nepochopený... počká si, dokud ji nepřetáhne na svou stranu úplně.
Bude jeho, se vším všudy.
Čerstvé maso.

Liška přikyvuje a myslí si něco o naivních a sebestředných idiotech.
 

Lesík prorostl dávnou budovou. Kromě masivního krbu z ní moc nezbylo.
Měli své zkušenosti. Mnohem bezpečněji (sušeji, tepleji) bude dál od ruin.
Nakonec našli prohlubeň u okraje lesa. Mezi dva stromy natáhli lanko, přes něj hodili celtu. Lesík je chránil před větrem a nikdo se jím nemohl přiblížit, aniž by slyšeli praskání podrostu.
Oheň ale radši nerozdělali.
Norman se otřásl.
„Myslel jsem, že teď už nás ten démon dohoní,“ prohlásil s lehkými obavami. „Co když se přece jen někdo pokusí...“
„Neboj, mám hůl,“ řekl Malcolm.
I jemu samému to znělo hloupě.
„Přitáhnout na sebe pozornost“ náhle nevypadalo jako dobrý plán.

Hovor.
Šoupání židlí.
Kroky.
Ticho.
Opatrně na škvírku otevřel oči. Je sám aby mohl začít pracovat na poutech?
Nebyl.
Pohledná rusovláska se na něj usmála, tak hezky. Její žlutooranžové oči ji zařazovaly mezi démony, ale ten nevinný výraz v mladičké tváři, to, že ji tu nechali... bude Přeměněná teprve krátce.
Díťátko, pomyslel si z nadhledu dvou set let.
„Ahoj,“ řekla tiše.
„Ahoj,“ odpověděl.
Polekaně ucouvla.
„Mě se nemusíš bát...“
„Kdo jsi?“ zeptala se, nevinné oči široce otevřené.

Démoni mají různé talenty.
Racek je stratég. Vran je zbraň. Jezevec zásobovač.
Liška, jak jen může, se námaze vyhýbá.
Ale tohle je zábava.
 

Když nejhorší déšť přestal, vylezli provlhlí z kurníku. Do setmění zbývaly asi dvě hodiny, a tady, na severním okraji Rašeliniště, se nemusí hledat vhodné místo na přenocování snadno.
Zelená bažinatá stuha prozrazovala dávnou silnici. Musí někam vést protože u stanice končila.
Nejsnazší postup byl po zbytcích náspu, i když to znamenalo prodírat se vřesem. Pořád lepší, než čvachtat bažinou. Postupovali v klidu, déšť smyl jejich stopy.
Překonali stoupání a objevil se před nimi lesík a jezero. Vypadalo slibně. Naprasklá ovčí lebka na ně upírala pohled prázdných očních důlků. Něco ji do bíla obralo.
Tady jsou očividně v bezpečí.
Před Zónou.