Matka

Matko. Byla první myšlenka malého hádka.
„Matko,” zasyčel zoufalým hlasem několikrát ke své nehýbající se matce.
„Matko,” trpce volal, když ho lidi hnali od matky.
Matko... Volal v myšlenkách ke své matce, k nebi, dožadující se odpovědi.
Matko. Až jako starý, se pochybovačně začal ptát v duchu své matky, jestli je vůbec drakem, po celém životu ve víře, že je, a smíchu, který ho při téhle víře doprovázel.
„Matko,” srdceryvně zaznělo naposled, když spatřil po dlouhých letech zlatou hřívu a hlavu své matky, tančící nad hlavami lidí při Dračím tanci. V té chvíli už věděl. Věděl, že nikdy nebyl drakem.