Sol 192

Pozoruji svůj odraz v jediném zrcadle na celém Voyageru 512. Čím dál více začínám odcizovat lidské podobě. Už si vůbec nejsem podobná. Mé oči jsou studené a zapadlé hluboko v ostře řezané tváři. Je to jediný skutečný obličej, jakÿ jsem za poslední půlrok viděla.

"Jsi smutná?" uslyším z reproduktoru.

"Ano."

"Proč?"

Povzdechnu si. Nemyslím, že tohle vůbec může chápat. "Schazejí mi lidé, víš, lásko."

"Aha." Chvíli se nic neozývá. Zpracovává mou odpověď. "Já nejsem člověk."

Znělo to skoro ublíženě. "Ne, to nejsi, je mi to líto."

Dlouho potom mlčela. Nevím, jestli byla naštvaná, nebo jenom přemýšlela. Obě varianty byly dobré.