Karafiát červený do klopy si vetkl, nervozitou přešlapoval, svačiny se netkl. Kmotříček byl sice formát, ale když jde o dcerušku, neznal budoucí tchán bratra, „zkus mi sáhnout na Berušku!“

Zkusmo protřepal si krovky,
zatřepotal křídly,
dveře už se otevřely, bere za vděk židlí.
Špatně se ta slova tvoří,
ač to před zrcadlem cvičil,
nelze sedět, musí chodit, od stolu se prudce vztyčil.
Připadal si jako v síti, co se do ní kdysi chytil,
nemít tenkrát velké štěstí, dneska by si nezasvítil.
Jenže teď by potřeboval rozsvíceno v hlavě,
pak by možná bez nápověd zvládl žádost hravě.
Takto místo aby řekl: „pantáto, chci vaši dceru,“
utekl jak malý brouček, no nekecám, na mou věru!“
Nakonec však přece měli spoustu dětí - holek, kloučků
na počest jich oslovujem dodnes svoje drahé „broučku.“