Fandom: Originální, s nádechem Broučků
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka předtím, než zavřela dveře dětského pokoje. Barunka milovala ten večerní rituál. Nejdřív pohádka. Vůně staré ohmatané knížky, šustění křehkých nažloutlých stránek, maminčin hlas, ze kterého tak příjemně šimrá za krkem. A sotva se knížka zavřela, Barunka se ponořila do peřin a do maminčiny vůně. Pohlazení po vlasech, slůvka na dobrou noc – a pak už jen hřejivě hluchá tma.
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka, když si prohlížela si nevinnou tvář své usínající dcerky. Působila tak křehce a zranitelně. Jako figurka z pohádkové knížky. Jako loutka, které zpřetrhali vodící nitě. Ale noc je ještě mladá a v kuchyni čeká hromada nádobí.
„Dobrou noc, Beruško,“ byla poslední slova, která se rozlehla domem. V kuchyni tlumeně hrálo rádio a do dřezu odkapávala voda. Maminka tam nebyla. Té noci znovu stála nad Barunčinou postelí a na úsměvem pokřivených rtech ji pálily slzy. Drobné tělíčko spícího děvčátka se dosud zdvihalo a klesalo v rytmu dechu, nad ním však visel napřažený kuchyňský nůž. Umytý obzvlášť pečlivě.
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka předtím, než večer odešla ze hřbitova. Barunka spala. Jako Beruška. A na jejím hrobě mezi bílými kamínky kvetla sedmikráska. Jediná chudobička s kraječkem jako krev červeným.
