DMD č. 28. pro 28. 4. 2012. Téma: Červený karafiát

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Ruce
Otevřel oči.
Snad jen mrkl?
Ne.
Ale byla to jen chvilka.
Krátká.
Záblesk tmy.
Krev.
Úplně všude.
Ještě pořád zářivě rudá.
Na něm.
Všude po zemi.
Na nahém těle dívky.
Na..?
Polknul.
Jindy by to byl příjemný výhled.
Oběma rukama svírala rozervanou nohu.
Snad trochu vyděšená.
Soustředěná.
Nádherné nahé tělo.
Krvavé karafiáty.
Všude.
Rány srůstaly.
Velice rychle.
Cítil mizející sílu.
Zamrkal.
Trochu se otřásl..
Malá, chvilková slabost.
Pohled sklouzl po dívce.
Pevná ňadra.
Bříško.
Pomalu pokračoval.
Krev nevadila.
Dál.
Krvavá chodidla.
Rudé šlápoty.
Uválený rudý flek.
Druhé stopy.
Zatočila se mu hlava.
Velké vlčí stopy.
Potrhal ho vlkodlak...
Ona.
ONA...

Nesoutěžní básnění na přání:
ioannina, Lejdynka, to je pro vás...
Na motivy komentáře v drabbleti Květomluva...
Malinká Lisa,
trochu ztracená,
možná se trochu červená.
Jak třešně,
pupeny jabloňové,
kameny sluncem rozpálené.
Jarní větřík,
větvemi kývá,
všechno lehce osvěžuje.
Mistryně bylin,
s kloboukem dáma,
od hlíny trochu ušmudlaná.
Lůžka květinám,
rukama vyhrabává,
pro každou jedno má.
Kytičky lehce,
s tichou láskou,
dobrým slovem usazuje.
Dívenku malou,
potajmu pozoruje,
o práci její uvažuje.
Snad tuší,
možná dokonce ví,
jaká krása se dívce urodí.
Z karafiátů,
srdíčko jasně rudé,
z trsů slziček střed.
Do večera,
snad kouzlem,
snad láskou vykvete.
Pak budou,
u záhonu stát,
na květy úsměv posílat.
Lehce udivená,
mistryně bylin, mnich
a dívka trochu v rozpacích.

Po Andersově pátém útěku v jeho stolku našli – kromě obvyklého stohu počmáraných knih a kočičí misky – taky uschlý červený karafiát.
Tvrdil, že měl původně v úmyslu získat si s jeho pomocí přízeň jedné templářky, ale zjistil, že jestli chlap něco ke svádění nadržených templářek potřebuje, karafiát to není, a nechal ho teda v šuplíku.
Skončil pak v cele a karafiát v kompostu.
Irving s ním zkusil promluvit, ale vzdal to po pár minutách. Neměl cit pro ta znamení, která mohla napovědět, že se v duši nebo srdci některého z jeho svěřenců něco křehkého nenávratně rozbilo a zanechalo to hromadu střepů.
PS: vím, že se ten motiv pořád opakuje, jenže mě baví (a zatím ho neumím využít jinak)

Přišla domů celá rozjásaná. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Slečna Matty se radovala s ní.
Kytička anemonek, vyznání, prosba.
Až při aranžování do vázy jí do očí uhodila krvavá slza skrytá uvnitř svazečku.
Nezdráhej se!
Jako by ho slyšela, srdcem zazvonil jeho hlas. Spěchal. Zase spěchal.
Už si netroufala věřit, když se major Gordon znovu objevil. Jeho z nejmilejších úsměv ji provázel tolika večery. Přesto Jessie Brownová nedoufala, že ji po dávném odmítnutí může mít stále rád. Odmítla pro nemocnou sestru. Sestra odešla, láska zůstala. Nevěřila až do chvíle, kdy promluvily kvítky. Žádal ji znovu, stejně naléhavě.
Trpělivý netrpělivý major.
pozn.: BJB jak pjazátko, navíc pěkně pozdě... pardón :)

"Chtěl jsem ti něco dát... za všechno, co se stalo."
Hledím na tvou nataženou dlaň, v níž leží jeden červený karafiát. A když zvednu oči, ty tvé jsou vážné a smutné.
"To myslíš vážně?"
Tvá ruka zůstane na místě, ale zatváříš se zmateně. "Nerozumím."
"Samozřejmě že ne. Donutil jsi mě k tomu, abych se stala tím, kým jsem... a pak mi dáš kytku? Kytku?" cítím, kterak ve mně vzrůstá vztek a bezděky se kousnu do rtu.
"Je mi to líto," zašeptáš.
Cosi ve mně se konečně zlomí a po tváři mi steče slza.
"Já vím... ale už včera bylo pozdě."

Poznámka: AU, protože autorka nebyla schopna napsat své dílo dřív než já! ...ach ti autoři :-)
On, jež pro Chrám tolik vykonal. Teď obětován jako bezvěrec. A mezi odpornými bezvěrci. On, který pro Chrám oddaně a rád udělal cokoliv. On, který doufal v den, kdy bude hoden obětování. Ale jako bezvěrec? Mezi dodatečnými oběťmi?
“Jak jsem to jen mohl dopustit,” přemítal.
Toho rána přišel, aby vykonal své povinnosti. Ale něco opomněl - byl moc mladý, než aby zažil předchozí zatmění. Neměl karafiát. Symbol potřebného a s radostí konaného obětování. Karafiát rudý jako krev čerstvě střikající z mladíka, jež zachrání svět. Nestihl si žádný najít, než byl zadržen Chrámovými strážemi.
Nůž dopadl, když dokončoval modlitbu za chybující stráže.

A/N:Mimo můj obvyklý fandom, ale tohle prostě chtělo být napsáno
Desetiletá holčička seděla v křesle, na klíně knížku s pohádkovým příběhem.
Konečně dočítala poslední stránky. Její napětí stoupalo, vždyť tady měly přijít všechny ty úžasné věci jako svatba, oslavy a šťastně až na věky.
Oči zhltly posledních pár odstavců, zastavily se, zúžily se otázkou.
Znovu. Stejné odstavce. Nevěřila, že je tam napsáno tohle...
…a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev...
Holčička zaklapla knížku, oči plné slz.
Nemohli přece všichni umřít... tak pohádky nikdy nekončí.
Knížka zůstala odložená dlouhá léta.
Vrátila se k ní, když dobrý konec přestal být tím nejdůležitějším.
Kurzívou je citace z knihy.

Pozn.: Dávám to do utajeného, ten kdo zná, asi bez problému pozná, ale je lepší se to dozvědět během čtení; ten kdo jen čte a nezná spíš ne.
Pozn.2: 19. století
Přízrak šerých ulic, mlhavého, mrholivého zálivu; plášť pleskající v rychlé chůzi okolo kotníků, vlající ve větru; bílá košile s červeným karafiátem, s tmavou skvrnou uprostřed, na hrudi. Lidé se ho bojí. Uštědřují mu rány, bolestné, pak se jej bojí mnohem víc. Navštěvuje hospody, neplatí. Lidi fascinuje. Mají rádi kuriozity. Rádi poslouchají jeho historky. Rádi mu koupí pivo, skleničku whisky nebo absint.
Další karafiát stejné barvy o něco níž než předchozí.
Další, další, další.
Karafiáty splývají v sobě. Přibližně spočitatelné díky černým skvrnám.
Společník v jedné noci vtiskne mu do dlaně chladnou stříbrnou minci.
„Kup si novou košili, lidi to děsí.“
Fandom: Torchwood

Myslel si, že je dostal všechny. Že svoje milé ochránil. Že už se nikomu nemůže nic stát.
Proto se vrátil, proto přestal být opatrný.
Když ho Mycroft požádal o schůzku u Yardu, nedal si na svém maskování záležet tak, jak si na něm dával záležet předtím.
Že Moriarty nasadil jednoho ostřelovače, o kterém mu neřekl, Sherlockovi došlo až když na Mycroftově hrudi vykvetl rudý květ po zásahu kulkou.
Situace se obrátila.
Tentokrát to byl mladší bratr, kdo svou neopatrností a přehnanou sebedůvěrou nahnal toho staršího do náruče smrti.
Nyní to byl on, kdo zoufale prosil osud, aby jeho bratr přežil.

Blížily se maminčiny narozeniny. Byl to vůbec první rok, kdy měl nějaké vlastní peníze, za které by jí mohl koupit dárek. Našel totiž na ulici dvacetikorunu.
Dlouho přemýšlel, jaký dárek by byl nejhezčí. S tatínkem se neporadil. Chtěl připravit překvapení. Pak si vzpomněl, jak jedna paní učitelka říkala, že ženě udělá největší radost květina. Maminka žena byla – a jaká úžasná.
Když šli se školkou na vycházku, odběhl do květinářství.
Ještě, že už znal čísla. Peníze mu stačily jen na řezanou červenou květinu se střapatými lístky.
Nikdo si nevšiml, že chvíli scházel.
Jenže maminka se kupodivu nezdála moc nadšená.
Nepochopil, proč.
A/N: Máte pravdu. Teď už je to docela otrocká práce...