Modrobílá

Jejich zahrada je zahalená do tmy. Naposledy se ohlédnu směrem, kde tuším bílou vilu se světlemodrými okenicemi. Možná zaslechnu zpěv, ale nemohu si být jistý. Zvuky večírku se ztrácejí v šustění mých bot po listovém koberci.

Seběhnu k úpatí kopce a otevřu branku. Modře natřená dvířka zavržou v pantech. Octnu se na ulici. Vzduch je chladný a bez vůně.

Nedovedu spočítat, kolikrát jsem tudy šel, v žilách víno, v hrudníku vyplašené srdce a v hlavě intenzivní pocit, že láska mého života je idiot.

Díky, žes přišel, řekl mi dnes na rozloučenou a kouzelně se usmál.

Jeho žena mi potřásla rukou.