Ukolébavka

„Stačí,“ mávl rukou vévoda a jeho poskok Ryka pustil. Ten se sesunul na podlahu a zavyl bolestí, jak dopadl na zraněné koleno.
„Myslíš, že bude ještě někdy chodit?“ zeptal se vévoda.
„Neřekl bych,“ pokrčil poskok rameny.
Když se za nimi zavřely dveře cely, Ryko osaměl. Schoulil se do klubíčka a zhluboka dýchal, dokud se mu nepřestala dělat před očima černá kola.
Nikdo mě tady nenajde, pomyslel si. Zavřeli mě do toho nejodlehlejšího sklepení a nikdo neví, kde mě hledat.
Začal si tichounce broukat ukolébavku, kterou mu zpívávala matka. Melodie se odrážela od kamenných stěn, jen aby skončila jediným zoufalým vzlykem.