Vždyť pravá láska nedříme
v zákoutí, sobecky a líně –
ta jako rány kladiva
zní na života kovadlině...
Na lůžku vypadá malá, téměř mladá. Léta, která mě ošlehala, na ní nenechala známky.
Hančina chabá magie ji neuzdravila docela – rána na prsou prokvétá jak růže.
Zůstávám u ní, měním obvazy. Zaháním vzpomínky na matčiny rozpraskané ruce.
Učila mě nestarat se o druhé, neobětovat se, nedělit. Možná by mě měla za hlupáka.
Vytahuji její řízu, abych smyl zaschlou krev. Jizva pod žebry jak zrcadlo té mojí rudě žhne. Vzpomínám na bolest, když ji zasáhlo ostří, a chápu.
Pro nás dva pravidla neplatí. My si nejsme druzí.
Chytám ji za ruku a opírám se o postel. Až procitne, najde mě tu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Krásné, smutné, bolavé.
Aplír
Krásné, smutné, bolavé.
Děkuji.
Jeřabina
Děkuji.
Souhlasím s Aplír
Aries
Souhlasím s Aplír
Také děkuji :)
Jeřabina
Také děkuji :)
Moc se mi líbí věta: My si
kytka
Moc se mi líbí věta: My si nejsme druzí.
Ale kde je Hana? Někde (se) čeká, zapomenutá, ta druhá?
Tak ona zase Hanka úplně
Jeřabina
Tak ona zase Hanka úplně touhou pečovat o Mariannu neoplývá :)
To věřím, ale určitě by se jí
kytka
To věřím, ale určitě by se jí líbilo být také opečovávaná.