Rány

Na lůžku vypadá malá, téměř mladá. Léta, která mě ošlehala, na ní nenechala známky.
Hančina chabá magie ji neuzdravila docela – rána na prsou prokvétá jak růže.

Zůstávám u ní, měním obvazy. Zaháním vzpomínky na matčiny rozpraskané ruce.
Učila mě nestarat se o druhé, neobětovat se, nedělit. Možná by mě měla za hlupáka.

Vytahuji její řízu, abych smyl zaschlou krev. Jizva pod žebry jak zrcadlo té mojí rudě žhne. Vzpomínám na bolest, když ji zasáhlo ostří, a chápu.
Pro nás dva pravidla neplatí. My si nejsme druzí.
Chytám ji za ruku a opírám se o postel. Až procitne, najde mě tu.