Až pohasne i to čtvrté...

Od dob, co pamatuji, co pamatuje moje máma, moje bába a bába mojí báby, vždy byla nad námi. Pokud ne všechna čtyři, alespoň jedno z nich. Svítila na úzké stezky, kde jsme museli opatrně klást jednu nohu vedle druhé. Jejich teplo prohřívalo naše unavená těla a těla našich zvířat, jen někdy nám žhavý sluneční vítr vháněl do očí nepříjemně štiplavý pot. Když někdo z nás padl pod tíhou nákladu, stačilo ho položit tam, kam zrovna dopadal snopec jejich paprsků. Odjakživa až dodnes, kdy pozorujeme pomalu, ale neústupně tmavnoucí vlnovku obzoru, očima rozšířenýma dětským strachem. Je to konec, nebo nový začátek?