Songfiction

Věděl dřív, než viděl. 
Tušil její přítomnost, ještě než se zhmotnila v jasných stopách. Následoval je a ony se mu zažíraly do kostí, do mysli, do života.

V jarních mrazících, v žáru letních nocí, podzimním listím, bez přestání, bez odpočinku, pronásledoval tu, jež mu unikala, stříbrnou laň, bytost utkanou z perleťových mlh.

Četl její stopy v trávě, v kůře stromů, na březích potoků a jezer, ve skalách. 

S prvním sněhem ji spatřil, s prvním sněhem zamířil, do prvního sněhu se vpila krev.

Našli ho na jaře pod ledem, pár stříbrných nitek svíral v prstech a na ústech měl jemný úsměv.

Marry me, mmm
It was a beautiful sunny day. Marrianne was standing barefoot on the grass, watching the love of her life.
Cause I love you
"Draco!" she yelled and waved.
And you love me
Draco froze when he saw her. "Not again," he thought but it was too late to run.
"Hi, babe," she smiled, when she came closer. Her perfect white teeth blinded him.
And they say, "Keep your heart safe"
But I can't, I can't wait
"Draco, babe," she said. She reached into her pocket and knelt on one knee.
Won't you marry me, marry me today?

Mihotavé štěstí mizí a zase se zjevuje. Prchavé okamžiky jsou tak intenzivní, že nechceš, aby se z mysli vytratily.

Vyhni se botám, který vůní šlapou,
drtí řádky psané za pou-hou
jen skývu málem zlatou.
Prodají tě do výkladních skříní

Svoboda je už jen slovo. Lidé zapomněli, jak moc důležité. Hodnoty se ztrácejí nezáviděníhodnou rychlostí. Svět se mění k nepoznání.

Vzpomeň si na svět,
kdy pro kousek těla,
zázraky jsi neviděla,
neměla jsi křídla motýlí

Nenech si vzít ten dar. Vzlétni, uskutečni své sny. Nicota je už blízko, ale ty se jí nemusíš nechat pohltit. Nadechni se, vyjdi ven a žij!

Zavírám oči, v rychlosti si balíš věci, s ostentativním třísknutím dveřmi odcházíš. V prvních vteřinách se zhluboka nadechuji a cítím, jak se mé plíce plní vzduchem, je to skoro jako první nádech. Kolikátý už? Vnímám obrovskou úlevu, jakoby ze mně všechen ten stres posledních dní naráz stekl. Mám chuť se položit do vany a nechat jeho poslední zbytky, ať se rozmočí a s vypouštěnou vodou pak skončí v odpadu, jinam nepatří.
Ležím ve vaně a dochází mi, co se stalo. Zavírám oči a mám chuť sáhnout po žiletce. Jsem bez tebe. Začínám promýšlet usmíření.
Zlato, tohle máme dokonale nacvičené, že?

"Chtěla bys, aby ti někdo česal vlasy?" zeptal jsem se, zdánlivě beze smyslu - alespoň tak nechápavě se na mě podívala. Musel jsem přivřít oči, její lesk byl oslňující - i přes tlumené tóny smutku vyvěrající odkudsi z hlubin její duše, hmatatelné skrz její zářivý úsměv. Byla pro mě ledovou královnou beroucí za kliku dveří vzdušného zámku - jen jen otevřít.
Dým v mé hlavě se najednou rozpustil. Co mám dělat, když jsme tři? Vychutnávat si tuhle situaci se vším, co přinese, i když vím, že ráno půjdeme oba domů za tím svým. Láska je krásná, tak proč s ní šetřit...čekat netřeba.

Další z nocí, jaké obvykle bývají k vidění maximálně tak ve filmech. Po ulicích osvětlených pouličními lampami korzuje pestrý průvod - Indka v sárí, Pákistánec v turbanu, několik černochů v bílých lněných oblecích. Nad nimi se vznášejí pestré vůně jídla - bylo-li by libo fretjes met pindasaus? Nebo ten nejlepší kebab ve městě a možná i na světě, od Pakiho? S andaluskou omáčkou chutná prostě špičkově. Z nedalekého Irish Pubu se nesou opivené hlasy - ano, je opravdu k neuvěření, že v zemi tisíce piv se pořád najde dost těch, kteří jdou radši na Guinesse. Cesta do Kempische Steenweg chutná jak čokoládový bonbon.

Před sedmnácti dny Madam vydechla - DNES NAPOSLED. MLÝNSKÉ KOLO V SRDCI MÉM ji oplakává, JÁ VÍM, že "BOŽE MŮJ, JÁ CHCI ZPĚT" bychom z jejích rtů neslyšeli - TEN ZLODĚJ ČAS v jejím případě bral plnými hrstmi.
Teď je JINDE, a ať je to v PENZIONU NA PŘEDMĚSTÍ nebo V OPEŘE, samozřejmostí je VANA PLNÁ FIALEK a chuť ČEREŠNÍ na rtech. Možná právě šeptá LÁSKO, LÁSKO NÁDHERNÁ svému MILORDU nebo OLIVERU TWISTOVI.
TAK ABYSTE TO VĚDĚLA, Madam, Vaším krédem budiž ŽILA SOM SPRÁVNE, JÁ SE VRÁTÍM - jste tu dál, v každé písni. Děkuji Vám.
ČÍMŽ CHCI ŘÍCT...ZHASNĚTE LAMPIONY, Madam odešla.

"No nepovídejte, kmotra!"
"Jo, je to tak, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí! Byli tam spolu celou noc, seno jen šustilo, však se zeptejte starýho Týce, vždyť tomu se to muselo ze seníku sypat rovnou do dvora!"
"Přitom takovej kluk, v Praze študovanej, i když je tady u báby, stejně pořád jen v těch knihách leží, ani vykoupat se nejde..."
"Ale podívejte se na ni, z vočí jí to kouká! A vůbec, jablko nepadá daleko od stromu, koukněte se na její mámu."
"Povídám, ti dva tam spolu prostě šu*ali jako červený veverky! Snad si alespoň dali pozor..."

...a jak rosteš, hrdinové tvého dětství jdou s tebou. Můžou se jim trochu měnit tváře a kostýmy, ale zásadní je, že vždycky dělají věci správně. Snažíš být jako oni, že? A třeba to i jde, do té chvíle, než ucítíš potřebu taky změnit tvář a kostým...té nebo toho, kdo doteď lehával na levé polovině společné postele.
Máš strach, že si jako správný hrdina nemůžeš dovolit dosavadní druhou polovinu tvého srdce roztříštit na kousíčky tím, že ji opustíš? Nenech svůj strach rozhodovat o svém osudu a zabij v sobě takového hrdinu. Seber odvahu a staň se hrdinou svého nového života.

Další taková. Jo, měl jsem to tušit. A přitom mi to na začátku přišlo celkem nadějný, už jen proto, jak krásně se smála očima.
Ale moje máma, ta to odhadla hned, jak jsem ji poprvé přivedl domů na večeři. Prý že jsem se “…naparoval jako kohout, ale tahle slepice je stejná jako ta, kterou sis přivedl před měsícem, nejmíň desátá stejná v řadě…jako vejce vejci, synku.“ A hluboký mateřský povzdech. Jó, máma, ta se vyzná.
Zase další holka, která pršela na můj ráj. Ale co, díky dešti je ten ráj zelenější…a zelená pastva láká další slípky. Mám to tak rád.