24. Limity bezpečí

West Highland Way Criallarich míjí.
Následuje Loch Lomond, to (další) nejkrásnější jezero ve Skostsku, a běží podle řeky Falloch. Tu překročí, vystoupá do kopců a pokračuje na sever.
Crianlarichu zamává z výšky.
Někteří poutníci si přesto voli ubytování v místním hostelu, ty levnější ceny jim za pětikilomerovou zacházku a ztracené převýšení stojí. Ale většiny návalu zůstává Crianlarich ušetřen.
Keilator je malá farmička od Crianlarichu asi dvě míle směrem na Glasgow, od West Highland Way na dosah. Na aktuální mapě je čerstvě vyzeleněná, a právě k ní míří zbytek (a hlavní část) týmu Glen Coe, Roger a Roger.
Jsou zvyklí být ve dvojici spolu už od té doby, co je oba náhodou převeleli ve stejný den k jejich současné jednotce. Už jen za ty interní vtipy to stojí.
Externích si moc nevyslechnou. Proč se zbytečně představovat civilistům...
Dvě míle na jih jsou oficiálně bezpečné, takže po opuštění městečka řidič po dlouhé době může přidupnout plyn a rozjet to na místně povolenou šedesátku.
Moc dlouho si ale jízdy neužijí.
Odbočka k farmě je naštěstí dobře vidět. Do kopce vede úzká asfaltka, musíte otvírat a zavírat vrátka.
Farmář není z jejich návštěvy příliš nadšený. Jestli někdy trpěl vrozenou pohostinností, davy turistů často courající jeho dvorkem ho z ní vyléčily.
„Ještě jednou - kdože jste a co tu chcete? Průzkumná jednotka z Fort Williamu... co to znamená?“
„Zajišťujeme bezpečné území. Všiml jste si přece, že se něco děje...“
„Všim jsem si, že tu je posledních pár dnů klid. A nejde televize. A vypadla elektřina... koukám tady na to vysoký napětí a elektřinu nemám, no je to fér? Není. Volal jsem na poruchy a nikdo to nebere. Zařiďte mi opravu elektřiny, a pak budem kamarádi.“
„Jo, pane, to bychom teda rozhodně rádi.“
Ne, farmář skutečně nebyl z jejich návštěvy nadšený. Dovolil jim zaparkovat u domu, pravda, a taky je pustil do koupelny. Ale tím jeho pomoc skončila.
Zatím.
Nezbude jim, než přespat v autě.
Roy se dočká zadostiučinění.
Podle večerního hlášení, z kterého se stala dosti velká výměna informací, spí v Lochearnheadu. To se posunul slušně.
Oni by ještě měli čas pokračovat na jih, ale velení jim pomalejší postup schválilo. Už teď mají padesátiprocentní ztráty, což je děsivé. A na teoreticky zelené silnici.
Zítra budou radši pokračovat pěšky. Nebezpečné území se blíží.
Další den je přivítal, typicky, deštěm. Právě připravovali zbraně, když ze dveří farmy vyšla mladá žena.
„Jéžišmarjá... vy jste teroristi?“
„Ne, madam, vojáci.“
„Nojo, vlastně, jasně. Taťka říkal. Poslal mě za váma, prej máte přijít na snídani.“
Den hnedka vypadal jasněji, nabručený farmář, nenabručený farmář. Čaj s mlékem a míchaná vajíčka vám dodají energii.
Když vyráželi, už jen drobně mrholilo. Nebyl to už ani tak déšť, jako počasí.
Rozhodli se vydat po West Highland Way. Vysoko nad silnicí měli dobrý výhled na to, co se děje pod nimi. A výhled je skutečně k nezaplacení.
Pohybovali se mírným poklusem, silnice pod nimi byla naprosto prázdná. Stezka zvolna klesala, až silnici překřížila. Kdyby jeli autem, byli by tu doslova za pár minut.
Ale i tady mohli cítit, že něco není v pořádku.
To ta naprosto prázdná stezka. Takhle to tu vypadalo naposled asi nějak před padesáti lety.
Stezka překročila železnici (neříkal někdo něco o zmizelém vlaku?) a přimknula se k řece.
Tady výhled neměli žádný, ale zase byli dobře krytí.
Zpomalili, zbraně připravené.
Stezka se napojila na silničku a překročila řeku. Před nimi bílé domky.
Zpomalili ještě víc.
Zastavili, trochu rozpačitě.
„Haló, je tu někdo?“
Ticho.
Nebezpečí?
„Haló...“
Hlasitý dupot.
Zbraně se automaticky zvedají do střehu, ale okamžitě po spatření přibližujícího se človíčka zase klesají.
„Pane... pane...“ vzlyká malý chlapec, „vy jste tady, vy jste opravdu tady.“
„Ano, jsme.“ Jednání s dětmi není jednoduché a měl by na to být nějaký kurz.
„A copak se tady děje.“
„Máma s tátou odjeli na nákup a nevrátili se. A já jsem tu sám s Peg a už to jsou dvě noci a chleba mi došel a nejde elektřina, takže lednička nefunguje a mikrovlnka taky ne a nemůžu si ani nic udělat, rychlovarná konvice taky nehřeje a já nesmím používat sporák ještě. A máma nebere ani telefon, ona vždycky bere telefon, že měli bouračku? Já ale nechci do dětskýho domova...“
„Neboj, mladej, snad nebude tak zle...“
„Protože to by přišli policajti, že jo? Ale oni nepřišli, ale nebyl tu ani nikdo jiný a tady normálně chodí tolik lidí, že si ani na kole nezajezdím... ale teď tu není nikdo. Že tu nejsou trifidi, že ne? Táta řikal, že jsem na tu knížku ještě moc malý, tak jsem si ji přečetl... a teďkon to přišlo, ale já za to přece nemůžu!“
„A kam jeli rodiče nakoupit? Do Crianlarichu?“
„Ne, to je blíž, ale táta potřeboval na poštu, tak chtěli do Tarbetu.“
„Dobrá.“
Rozložena mapa, červený otazník je tak blízko odsud.
„Inverarnan... mezi ním a námi už není žádný dům. Chlapče, vy náhodou nemáte telefonní číslo na... na tu farmu tam... to ubytování... lidi se vás určitě často ptají...“
„Beinglas? To máme, ale tady nebudete mít signál.“
„A můžeme použít vaši pevnou linku? Máte tu přece pevnou linku.“
„Turisti nesmí... dobrá.“
Pevná linka, překvapivě, stále fungovala. Tábořiště Beinglas však, neméně překvapivě, ne.
Červená byla potvrzená.
„Dobře, tak jak to udělali na severu? Dáme sem závoru... na silnici a na stezku pro jistotu taky.“
Jižní hranice byla určená.
„A co s ním?“
Jedno bylo zřejmé, nemůžou tu chlapce nechat samotného.
„Už víte, co je s rodiči? Jsou to ty trifidi?“
„Ne, trifidi to nejsou. Poslyš, tady nemůžeš zůstat, to je ti jasný. Ale neboj. Zatím... zatím tě odvedeme... k sousedům, co ty na to?“
Keilator sice není co by kamenem dohodil, ale tady se snad všichni znají.
„Peg taky?“
„Peg samozřejmě taky... a jak se jmenuješ ty, přece ti nebudem říkat „hej, ty“?“
„Já jsem Roger.“
To je ale náhoda.
„Já taky. A představ si to... tenhleten ošklivej chlap? Taky Roger.“
Chlapec se usmál.
„Tak šup, zabal si nějaký věci pro sebe a pro sestřičku... kdepak vlastně je?“
„Ale pane, Peg přece není sestřička. Peg je moje myš.“
„A nezapomeň kartáček na zuby! Co je...“ utrhnul se voják na svého smíchy vyprsknuvšího kolegu.
„Ale nic. Jen je vidět, že jsi starší brácha.“
„Brácha, brácha. Teďka ještě potáhnem i terárko. To nemůže mít aspoň psa?“
Obavy se ale nenaplnily.
Roger si strčil Peg do kapsy.
A, skutečně, nezapomněl kartáček na zuby.
To jen tu pastu.
Čtyři kilometry na sever. Snad se o něj sousedi postarají.
A když ne?
No, nějak bude.