Natálka

Křup, křup, ozval se zvuk kroků na sněhu a Natálka se ještě více schoulila jako by snad mohla úplně zmizet.
Křup, křup, slyšela jak někdo prochází okolo dřevníku, kde se schovávala. Ty kroky jí zněly v hlavě jako dunění zvonů. V tu chvíli přestala vnímat řvaní německých vojáků, pláč a výkřiky, občasný výstřel i hukot plamenů.
Natálka se třásla zimou, ale bála se pohnout, bála se dýchat. Chtělo se ji brečet a volat maminku, ale přesto strnule ležela a nevydala ani hlásku.
Křup, křup ozvalo se, a pak kroky utichly. Voják stál přímo u ní! V duchu odříkala dětskou modlitbu.