DMD č. 18 pro 18. 4. 2013. Téma: Křup

Harry netušil, co bude dělat.
Přeci jen, obrovský bazilišek, Voldemort, Ginny, deník...
Zdrhnout? Co jiného mohl teď hned dělat?
Plížil se tedy s veškerou opatrností dvanáctiletého kluka. Našlapoval tiše. Aby prostě nějak něco vymyslel - a měl na to ještě vůbec šanci. Strach mu tepal v žilách tam, kde měl být adrenalin. Jenom doufal, že to našlapování do louží se nezačně co chvíli rozeznívat ozvěnou.
Až když šlápl na něco, co se snažil nevnímat jako kost nějakého jeho předchůdce, se v něm s hlasitým křupnutím objevilo to, co potřeboval, a přestal utíkat.
Pořád tu byla ta jeho pitomá odvaha, neopustila ho.

Křup.
Bolí to, ale i zlomené srdce dokáže dále bít.
(ve svých lepších okamžicích Doktor předstírá, že tomu věří... takových je však stále méně)
Dříve si občas v nestřežených chvílích Doktor přitiskl ruku na hruď a poslouchal svůj puls. Zněl mu ozvěnou jako zvon umíráčku.
Pokaždé byl svým způsobem překvapený, když ho uslyšel. Po časové válce (výsledek: zlomené první srdce) se zařekl, že nic podobného znovu nepodstoupí. Zbylo mu ostatně již jen jedno srdce, kterým byl schopen něco cítit.
Ale potom přišla Rose a Master a Donna a...
A když si nyní Doktor přitiskne ruku na hruď, více ničeho neslyší.

Kráčela po štěrkem vysypané cestičce k místu schůzky, pod nohama jí křupaly kamínky a nervozita jí svírala žaludek. Představovala si to jinak. Doufala, že kriminálku bude její objev zajímat. Že jim řekne, kdy a kde bude ten chlap k nalezení (když ho tehdy potkala, sám jí nabídl schůzku; nejspíš shání další... známost) a pak to bude na nich. Nečekala, že ji ani nevyslechnou. Ale nedopustí, aby mu to prošlo. Když nemůže počítat s policií, pustí se do věci sama. Neměla strach, že by jí něco udělal; svou ochranu nepodcenila. Měla strach z toho, zda bude schopna ona udělat něco jemu.

Křup.
Kavárna Wendy’s se probouzela do ospalého rána. Vycházející slunce vrhalo dlouhé stíny, semafory se v letním vánku líně pohupovaly nad křižovatkami.
Křup.
Servírka roznášela kávu a voňavé koblihy. Měla krátkou sukni a několik školáků z ní nemohlo spustit oči.
Křup.
Dvě kamarádky probíraly včerejší rande.
Křup.
V rohu seděl švihák v tmavých brýlích, kouřícího kafe se zatím nedotkl. Jen si prokřupával klouby na rukou. Jeden po druhém.
Křup.
Jedna z kamarádek se zvedla a došla ke švihákovi.
„Necháte toho už sakra?!“
Sundal brýle a dlouze na ni pohlédl. Zbledla a odešla. Od té doby nemohla usnout.
Korinťan se usmál.

Okny otevřenými dokořán proudí do kuchyní vzduch prohřátý sluncem, provoněný květy mohutných kaštanů na návsi a prozvučený líbeznými hlásky dětí, které venku skáčou panáka.
Maminky u kachlových kamen slyší každý dopad nožky.
Chodidla, nohy, bedra, hrudník, ruce, krk, hlava, otočit, krk, ruce, bedra, nohy, chodidla. A znovu dokola.
„Děti, oběd! Majko, Barborko, Aleši! Martine, Honzíku, Jitko! Johanko, Tomáši!"
Rozeběhnou se do domů. Ale maminky stojí nesmlouvavě ve dveřích. „Snad po sobě uklidíte?"
Šourají se zpátky, mrmlají na nespravedlnost světa. Zametou zbytky panáka do kbelíku a vysypou pod velkou lípu.
Jen jedno nikdo neví.
Co budou skákat, až vyberou celičkou kostnici?

Stádo krav se idylicky páslo u pobřeží.
Telata pobíhala okolo, krávy netečně přežvykovaly. Chaluhy.
Vypadaly spokojeně.
Chlupatý býk s mohutnou šíjí na všechno majetnicky dohlížel.
Útok zakrvaveného tvora přišel znenadání. Tele zoufale zabečelo a pelášilo se schovat do bezpečí těl.
Býk si odfrkl a podmračeně si narušitele prohlížel.
Záhy dospěl k rozhodnutí. Rozběhl se přímo proti vetřelci.
Ten takřka zrcadlově napodobil jeho útok.
Ozval se nepříjemný zvuk.
Zaútočit na býka hlavou proti hlavě není dobrý nápad ani když jste supersilné a extra odolné monstrum.
Polámaný raneček kostí skončil mezi vlhkými kameny.
Do přílivu se neprobral a potom už bylo pozdě.

Přede dveřmi školních sbírek byla vrstva ledu. Marek P. vzal opatrně za kliku. Byla tak studená, že se mu k ní přilepily prsty. Schoval ruce do rukávů. Vydal se uličkou. Pod nohama mu křupal sníh.
První kapky krve si nevšiml. Skrylo ji věčné šero sálu. Cákanec na Matějově lebce už viděl. Zrychlil chůzi.
Tříštící se sklo. Ticho.
Rozběhl se. Sníh pod jeho nohama se změnil v led.
Při pádu si zlomil pravou ruku. Křuplo to.
Dorazil pozdě. Duch, nebo co to bylo, už byl pryč. Daniel von Drak ležel u zdi, nad ním se skláněl Jaroslav L.
„Je…,“ nedořekl Marek.

Ten zvuk se ozýval za skříní. Nepravidelně. Jako když se láme dřevo, napadlo mě. Ale nebyl to přesný termín. Chvíli mi připadalo, že slyším červotoče. Ten ale podle všeho zní jinak. Ležel jsem a poslouchal. Ležel, potichu a poslouchal. Počítal, jak dlouhé intervaly mezi těmi zvuky budou.
Deset vteřin, třicet pět vteřin… minuta… zdálo se to být jako věčnost. Deset vteřin. Začal ve mně hlodat červíček. Co to dělá? Původce toho podivného zvuku. Bez hluku, jako když se láme dřevo. Patnáct vteřin a ticho. Dlouho. Už to přestlalo? Nemá cenu to zjišťovat. Pohodlně se uvelebím. Zase. Že bych se zvedl?

Jejich vůdce postupuje o krok dopředu.
Náš si ostrým nožem vydloubává špínu zpoza nehtů.
Jejich si prokřupe prsty na rukou.
Hra nervů.
Atmosféra houstne. Kdo ztratí hlavu a vyrazí do útoku.
Čistě náhodou narazily na ten zapomenutý starý a hlavně plný sklad v zemi nikoho oba kmeny. A několik let neustálých sporů a potyček plyne ke svému velkému finále.
Tu náhle...
Rozebíhají se proti nám. Mají to krásně jednoduché, po rovině. Vodorovné rovině, zamrzlé hladině rybníka.
A tu už explodují naše připravené nálože. Led křupe, praská a tříští se.
Odkládáme luky a bereme klacky. Na protivníky už nám bohatě vystačí.

Začalo to jako dětská hříčka. Našla pár vlasů toho pohledného Seveřana, vytrhla si několik svých, spletla copánek a z něj vykouzlila prstýnek.
Jenomže ho nosila tak dlouho, dokud se doopravdy neproměnil v kov.
Když dospívala, Sigurd se vrátil. Věděla, že se vrátí. Nemohl jinak. Zpečetila svazek mezi nimi slzou a kapkou rosy – a na prstýnku vypučely křišťál a perla.
„To víš, že si tě vezmu,“ smál se. „Až vyrosteš.“
Žertoval.
Ona ne.
Po svatební noci přibyl na kroužku rubín. Tohle je už navždy, těšila se.
O pár let později prsten v hádce přeštípla kleštěmi.
Jejich třetí dítě se narodilo mrtvé.