Na nádraží

Jsem v pohybu. Sleduji vlaky spěchající po vedlejší koleji a občas zachytím výraz těch, kteří v nich sedí. Temné tváře bez výrazu. Občasný úsměv.
Příběhy jsou jako nádraží. Stojím v jejich středu a okolo mě proudí cizinci, kteří jsou jinak jen šmouhami míhajícími se za ušmudlaným oknem kupé. Někdy k nim přistoupím blíže a prohodíme pár slov. Někdy jsou zajímaví a chytří, jindy hloupí a někdy zůstanou stejnou záhadou jako záblesky tváří v pohybující se tmě. Snažím se jim nevysmívat a nepodvolovat se svému strachu z neznámého. Chápu, že na nádraží jsem pouze hostem a údělem hosta je slušné vychování.