DMD č. 20 pro 20. 4. 2013. Téma: Vedlejší kolej

I obyčejní lidé vědí, že je hudba kouzelná. A jsou schopni její magii vnímat.
Čarodějové význam hudby samozřejmě uznávali. Ale ve školách se jí věnovalo málo pozornosti. Probíral se vlastně jen vliv na lidskou mysl.
Antoninovi však připadalo, že hudba má mnohem větší význam. Už odmala při svých hrách a pokusech zjišťoval, že jde o jakousi paralelní větev magie - čeho lze dosáhnout hůlkou a jinými uznávanými technikami, toho lze dosáhnout i s flétnou.
Ale větev opomíjená, snad že vyžaduje zvláštní nadání a celkově je náročnější.
A málokdo tušil, že flétna či mandolína se v těch pravých rukou stávají mocnou zbraní.

Peregrin neměl dobrou náladu, ale to byl posledních pár dnů setrvalý stav. Od chvíle, kdy se k němu a k Laureen přidal ten neznámý - Lucien si říkal - Laureen za ním běhala jako pejsek.
Visela na každém jeho slově, dokonce kopírovala jeho gesta. Ve volných chvílích, kterých najednou z nějakého důvodu velmi přibylo, učil Lucien Laureen šermovat a střílet. Peregrin obvykle zůstával opodál (hlídal věci, staral se o koně nebo oheň), jen aby se na to nemusel dívat.
Neřekl by to nahlas, ale neskutečně ho žralo, jak snadno ho Laureen naprosto vyřadila ze hry. Zatím nedokázal najít způsob, jak to změnit.

"Hej!" Pozdravil Boddie.
"Proč si včera nepřišel, byl to suprovej zápas!" Byl zvědavý. Nestávalo se tak často, aby Ray na poslední chvíli odřekl večer u piva a obzvláště u fotbalu. Tedy, pokud v tom zrovna nebyla práce.
"Měl sem rande." Ospravedlňoval se Ray.
"Co, tys mě vyměnil za nějakou ženskou? Tohle se parťákovi nedělá." Ta Boddieho hraná uraženost už byla pověstná.
"Netvař se na mě jak plácnuté štěně. Náhodou byla moc milá."
"Štěně? Já? A to spolu sloužíme tolik let."
"Právě proto. A jestli nechceš přijít do práce pozdě, tak hejbni oháňkou."
"To si žádá odplatu."
"Večer v baru?"
"Platí!"

Sykot a skřípot se rozlehl malým nádražíčkem. Strojvedoucí se tak jako pokaždé vykloní a mává čekajícím. Na druhé straně nástupiště čeká druhý vlak -- už nějakou dobu tu nependluje jen jeden.
Cestující se hrnou ven, zatímco strojvedoucí se hrne k druhému vlaku předat žezlo a popřát šťastnou cestu.
Rozhlédnou se kolem sebe. Jsou zase tady! Ne na dlouho, ale na pár dní, v klasickém smyslu na prázdniny.
A čert vem, že za těch pár dní budou muset zase nasednout na vlak a odjet zpět do svého světa.
Občas prostoě musíte běžné starosti poslat na vedlejší kolej. Nebo rovnou zaparkovat do depa.

Někdo, kdo tolikrát unikl smrti, by správně měl mít pud sebezáchovy prozkoumaný skrznaskrz. A přeci Kobba vždycky zas a znovu překvapilo, jak hluboko vězel. Čekal by, že bude po všem tom prchání před policií a nájemnými vrahy otupělý, ale naopak. Děsil se smrti víc, než považoval za možné, a zjitřená potřeba přežít ho křečovitě držela při životě.
Paradoxně mu nyní právě potřeba přežít v životě bránila.
Netušil, po kolikáté položil hlavu na železo, ale čekal. Nebe nad obzorem bylo rozsypané jako sklíčka v kaleidoskopu. Dunění sílilo. Bylo to Kobbovo srdce, nebo lokomotiva?
Na poslední chvíli vlak odbočil na vedlejší kolej.

Běžela jako o závod.
Jen tak lehce se dotýkala země a začínala se bát, aby vůbec pak zabrzdila - a ne o zeď. Plíce si zoufaly po vzduchu, v hlavě hučela krev, ale musela dál. Nesměla se zastavit.
Snažila se nemyslet, protože myšlení ji zpomalovalo - kdyby bývala vyrazila včas... Ale to by nebyla ona.
Zbývala minuta. Příliš krátká, když se snažíte dobíhat.
Motivovala se tím, že je to o život, vlastně skoro bylo. Ještě jí zbývala naděje, že třeba bude mít vlak zpoždění.
Pak náhle doběhla, zastavila se uprostřed liduprázdného nástupiště. Souprava nikde.
Zpozorovala už jen, jak vyjíždí - na vedlejší koleji...

V noci si raději zatahovala žaluzie. Věděla, že je nejspíš paranoidní, ale měla pocit, že protější dům slabě světélkuje, jako by měl auru. Ve dne ji naštěstí neviděla. Zato ji děsily postavy, které co chvíli vcházely dovnitř nebo vycházely ven. Všichni uhlazení, čistí, bezvadně oblečení. Se studenty, kteří bydleli na její koleji, je nešlo srovnávat. Navíc ty děsivé, chladné úsměvy. Všichni se tvářili stejně!
Jednou se odhodlala. Musí zjistit, co se tam děje! Vešla do recepce. Vrátná se k ní ihned obrátila.
„Přejete si?“ zeptala se s tím děsivým úsměvem.
Kateřina Z. byla naposledy spatřena 6. června 2011 v 17:23.

Alfův dům byl dlouhá léta místem klidu a míru.
Už ne.
Na rodinné sešlosti aby si člověk bral špunty do uší a protichemický oblek.
Patrick se zašíval v domku na stromě s knihou, Danae mu dělala společnost… trio šestiletých antikristů nejspíš vymýšlelo, jak jim stromovou pevnost podpálit. Alexovi byly čtyři, ale v lumpárnách za nimi nijak nezaostával. Cyrene je tajně podporovala, Riza ohrnovala nos.
Prostě zvěřinec.
Ale jedna věc je dokázala zklidnit. Jídlo. To byly vylomeniny odsunuty na vedlejší kolej… a nastalo blažené ticho přerušované jen cinkáním příborů.
Irena se jen děsila chvíle, kdy na ně přestane platit i tohle.

Mašinka dlouho poctivě pracovala. Tahala osobní vlaky a projezdila celou zemi. Funěla do kopců, prodírala se sněhem, v létě se opékala na slunci a srážel se jí lak.
Ale přece stárla a nakonec už byla tak pomalá a dýchavičná, že s ní žádný strojvůdce nechtěl jezdit. Odstavili ji na vedlejší kolej a tam stála, rezla a byla smutná.
Až pak jednou přišel pán, dlouho ji obcházel a okukoval, a pak milou mašinku odtáhli pryč.
Dostala nový lak, nablýskali ji a postavili doprostřed muzea.
A kolem chodily děti a dělali jůůůů a páni a koukej, tati! a mašinka byla zase šťastná.

„Paní profesorko, chtěla bych se na něco zeptat.“ Hermiona stála před kabinetem profesorky McGonagallové.
„Dobrá slečno Grangerová, co chcete vědět?“
„V knihovně jsem si půjčila historii Bradavic, v jedné kapitole se zmiňovali o nějaké vedlejší koleji. Ráda bych zjistila co to je.“
"Tak tedy, jistého bradavického ředitele napadlo, že by mohla být jedna vedlejší kolej, pro určitý typ studentů. Pro největší otravy, bordeláře, hlupáky, lenochy, mrzouty a podobné.
Geniální myšlenka, neotravovali by ostatní, jen sebe navzájem. Kolej ale musela být zrušena."
"Ale proč?"
"Inu, protože Moudrý klobouk do ní řadil většinu studentů a ostatní koleje byly téměř prázdné, slečno Grangerová."