Kniha příběhu

Říkali jim, že jsou jen zvuky, ale ony vytvořily slova.
Každičká věc náhle měla své jméno.
Říkali jim, že jsou jen slova, ale ona se složila do věty.
Myšlenky se osvobodily a vyrazily na cestu.
Říkali jim, že jsou jen věty, ale z vět vznikaly příběhy.
Lidé si byli blíž.
Říkali jim, že jsou jen povídačky, ale z příběhů se skládaly světy.
Zhroutila se pouta času a prostoru.
Říkali jim, že jsou neživé, ale ve světech postavených z příběhů, vět a slov se náhle zrodily postavy.
Procitly, začaly si dělat, co chtěly, a lidé najednou přestali být sami na světě.

Jako první se až příliš očividně nabízí záblesk inspirace. A jistě, i on k věci patří, přestože se jedná o podivný atmosférický jev, který přichází v ty nejpodivnější (a často i nejnevhodnější) okamžiky. Ale není sám.
Můžeme se setkat se zábleskem pochopení – toho, jak příběh končí, jak začíná, co je zač postava, co je špatně, proč si beta myslí, že je to špatně…
Záblesk může přijít v půli xté revize, kdy zčistajasna vyplyne na povrch, že z povídky nakonec přece jen něco bude.
Ale tím nejcennějším ze všech bliknutí je chvíle, kdy čtenář pochopí a stane se součástí autorova světa.

Spolubydlící jsou pryč, z hrnku voní káva, byt je uklizen, prádlo vyprané a jídlo připravené. Zní má oblíbená hudba. Psací stůl je upraven tak, aby podporoval výkon.
Slova se začnou skrývat v temných koutech (některá zoufale prchají světlíkem). Nevím, s čím začít dřív. A když se konečně rozhodnu, začnu své rozhodnutí okamžitě zpochybňovat.
Pro potřeby DMD by se tomuto stavu dalo říkat třeba syndrom slaměného vdovce. Vidíte? Až tak málo tvořivosti se ve mně skrývá.
Je zde důvod, proč používám termín „konzultující“. Já totiž nedokážu napsat zhola nic. Nicméně začínám se s touto skutečností smiřovat. Je třeba respektovat vlastní cestu.

Víte jak BY to mělo být dál? Netušíte, jak to JE dál?
Zlobí vás postavy? Nebo naopak sedí poslušně v koutku?
Už nechcete nikdy více zas tak často používat klišé?
Kontaktujte Šarlotu Holmesovou – detektiva konzultujícího na poli zamotaných příběhů.
Značka: Ovládám dedukci i indukci a vím, co tyto termíny znamenají!

Možno hrát v průběhu dlouhých cest a nekonečných nocí.
Pro 1–mnoho hráčů.
Vezměte příběh. Nejlépe jeden z těch klasických a známých. Rozeberte ho na nejmenší pozorovatelné kousky. Získané úlomky rozdělte do hromádek – postavy, emoce, předměty, vůně, zvuky… Buďte trpěliví a nemějte strach. Však ono to celé půjde zase složit.
Obnažte kostru příběhu. Pevné a neměnné části. Pozorujte, jak je utvářena. Ohmatejte klouby a zkuste, nakolik je páteř možno prohnout. Teprve když ji řádně prozkoumáte (možná vytvoříte i náčrtek), odložte ji opatrně stranou.
Vraťte se k hromádkám. Prosejte je mezi prsty. Jeden úlomek si vyberte a změňte ho.
Začněte vyprávět.

Občas přijdou a pláčou.
„Proč mě nikdo nevaroval?“
Literární tvorba je (ostatně stejně jako život) jednou z věcí, které by měly být doprovázeny dlouhým seznamem s odrážkami ve tvaru vykřičníků a důrazným varováním, že tohle podstupujete pouze na vlastní nebezpečí.
„Byla jsem připravená, že moje povídky nikdo nebude číst. Nebo že se jim budou smát.“
Měla štěstí. Dostala se k ní alespoň část seznamu.
„Ale tohle? Jako bych byla zavřená v mrňavý betonový krabici bez oken.“
Alkohol nepila. Nabídla jsem jí alespoň čokoládu. Útěchu namísto rady.
Utřela si nos a pak prvně v životě použila vulgární slovo.
„Zkurvenej autorskej blok.“

Vše začíná i končí cizími příběhy. Zabodávají se do mě jako komáři a nenasytně pijí krev. Vypouští mi své sliny pod kůži. Do mé krve, protože jejich slova se stávají mými. Často palčivě svědí a já si je škrábu tak dlouho, až po nich zůstanou jen jizvy. Žádné hrdé stopy odvahy v bitvě, jen pozůstatky toho, že nejsem schopna dostatečně si otupit nehty.
Poznám, že jsem naživu, jen když se mi v tkáních rozlézá jejich jed. Jsou až moc silné tyhle příběhy.
Mohla bych se jim vyhýbat. Mohla bych abstinovat.
Ale co z toho? Byl by to život?
Vítám komáry.

1. Nenaslouchala jsem svému prolhanému hněvu.
2. Nepřestala jsem plakat, protože je nutné zkracovat bolest na společensky únosnou délku.
3. Nezabila jsem víc času, než dokážu sníst.
4. Nepodvedla jsem ani neuvedla v omyl sebe samotnou.
5. Nepožádala jsem cizího života, přestože bych chtěla být stejná jako oni.
6. Nebyla mi zima, neměla jsem hlad a nemyslela jsem na to, co chci, ale nemůžu dostat.
7. Nezapomněla jsem, kdo jsem.
Po vzoru starých Egypťanů slavnostně prohlašuji, že jsem se žádným z výše uvedených hříchů v uplynulé minutě neprovinila (s výjimkou čísla dvě, které není aplikovatelné) a mohu tedy započít další.

Nebe symbolizuje nejtoužebnější přání i nejzazší limit. Někdy je šmolkově modré a nekonečné. Jindy má ocelově šedou barvu a téměř padá na hlavu. Pro někoho představuje nebe strop, na který dosáhne ze židle. Je to zdánlivě jednoduchá metafora a každému je jasné, kdo z těch tří výše uvedených je nejšťastnější.
Jenomže z nekonečné modři bolí oči, z ocelové šedi padá životodárný déšť a bílá omítka znamená střechu nad hlavou. Různí lidé mají v různé dny různá přání a vztahují se na ně různé limity. Někteří dokonce o nebe nemají vůbec zájem. I tuto metaforu se tedy vyplatí promýšlet do hloubky.

Věci mají nepřekonatelnou tendenci se opakovat. Lidé, události, obrazy, myšlenky a jakékoli další entity. Toto puzení k vytváření obdobných vzorů je tak silné, že sama nevím, jestli jsem některé z řádků tohoto drabblu už nenapsala. Svádí mě to pokaždé, když při cestě městem potkávám znova a znova stále stejné lidi,
Staré věci do sebe zapadají v nových souvislostech. Avšak počet entit je omezen, a tím pádem by měl být omezen i počet výsledných stavů. Tato idea se mi zdá být děsivá a hluboce s ní nesouhlasím. Opakování je totiž vlastností povrchu a konečná konstelace světa (či příběhu) je určována vnitřkem.