České dráhy, času dost, čekej dál

Jaký krásný den. Sluníčko svítí, hřeje na kůži. Stromy se zelenají, lidi se usmívají, prostě nádhera. Ve tři hodiny a devět minut má přijet vlak. Vyrazila jsem si na výlet za kamarádem, jen na otočku, proč taky ne. Jsou tři hodiny a dvacet šest minut a já stále sedím, už osamocena, na lavičce před kavárnou a píšu drabble. Ano, přesně tak, vlak domů má zpoždění. Hodinu. Minimálně. V hale nádraží je aspoň chládek. Lepší než to parno venku. Hlášení. Vlak je připraven k odjezdu. Ale ne ten můj. Další zpoždění. Třicet minut. Ah, kéž by. Jak já se těším domů.