Posledního jsme tu měli také povícero, ale vlak určitě ne.
Pěkné drabblení.
Téma pro 12. 4. 2024: Poslední vlak domů
Toto téma bude uzavřeno 12. 4. 2024 v 23:59.
Bodíky můžete sledovat tady.
Nezapomeňte si přečíst FAQ.
V případě nejasností konzultujte Pravidla.
Metodika počítání slov
Tohle je trochu podvod.
12. dubna znělo zadání "Poslední vlak domů", ale já místo drabblete napsal rovnou minipovídku, která navazuje přímo na Modré hortenzie a slouží k propojení s drabbletem Zbláznila se. Já totiž letos propadám jakési grafomanii a tohle jsem si prostě chtěl napsat tak jako pro radost. Je to trochu odbočka mimo (vedlejší linka, vedlejší postava), ale vlastně není. Jestli si vzpomenete, že se Nina dožadovala vyprávění o alžírském milenci, tak budu rád, když si povídku přečtete.
Odkaz na celý text je umístěn na konci "drabble".
Pokud organizátorky usoudí, že to do DMD opravdu hrubě nepatří, příspěvek samozřejmě smažu.
„Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“
Sedí na okraji náměstí a přesto osamocení. Nikdo neposlouchá, jen Nina je ve své zvláštní melancholii jedno ucho.
Baristka Magda je tak hodná, že jim předtím, než z cukrárny odejde, oběma přinese espresso. Daniel ji požádá ještě o dvě skleničky a láhev apúlijského červeného, kterou schovával v kuchyni za komínkem utěrek.
„Já bych asi neměla pít,“ protestuje Nina. Víno je téměř fialové a už teď ví, že jí zbarví rty, které si kouše.
Korková zátka v Danielově zatnuté pěsti tiše lupne.
To máš teda smůlu, má milá. Jsou to dvě skleničky pro každého.“
Číst dál >>>
Je to samozřejmě nesoutěžní :]
Místo: zapadlá vesnička s celkem slušným vlakovým provozem.
Čas: 30. 3. 2024.
Program: večírek.
(23:40) "Lidi, já už půjdu, abych stihl půlnočku, musím být ráno doma."
"Neblbni a pojď tancovat, noc je ještě mladá!"
(01:50) "Tak jo, bylo to super, ale já už fakt jdu, ve 2:10 mi jezdí poslední vlak domů! Tak ahoj všichni!"
...o 20 minut později ...
(03:10) "Co ty tady, rozmyslel sis to? To je skvělý! Nebo jsi nestihl ten vlak?"
"Koukni se na hodiny. Ten pitomej, mizernej, idiotskej, zatrolenej, zbytečnej, zastaralej, debilní a otravnej letní čas mi byl teda vopravdu čert dlužnej!"
(nesoutěžní) Někdo zapomene na změnu času, jinému dělá problém odeslat drabble do půlnoci. Pryč s letním časem!!!
Earth had not gotten smaller, Lije knew that. But there was knowing and then there was... knowing. He had taken to staying at work until the cleaning staff arrived, at which point he would force himself out the door and onto the last train home.
It was full, of course; they all were. The city lived in shifts, which had never bothered him before. He always got a seat, and could eat in the privacy of his own home. What luxuries.
As he stepped out, the city closed around him. A comfort, before. Now?
Empty for the lack of him.
„Mistře, je to úžasné,“ přetékal obdivem starosta. „Ta vášeň, ta atmosféra!“
Davy taktéž přetékaly.
Tu obdivem, jinde jen přes zábradlí.
Jásaly hlasitě, ovšem tolik odvahy, jako nejvyšší z nich, měl jen málokdo.
Dílo už bylo odhaleno, ne tak jeho název.
Citoslovce tak byly bezpečné, nabízely dostatek prostoru pro vyjádření nadšení, a přesto nehrozily odhalením fatální neznalosti Mistrova díla.
To by byla hrůza!
Vždyť ve Městě platil Mistrův hlas víc než státní hymna, víc než provolání hlavy církve.
Mistr zatím dumal.
On název díla znal.
Jenže ho nikdo nepochopil.
Nikdo zvenčí neslyšel volání o pomoc.
„Proč mi ten vlak musel ujet!“
Ach, to krácení...
Rozmrzelost Hercula Poirota neznala mezí. Pisatel vyděračského dopisu, kvůli kterému ho lord Wilkford vylákal na své venkovské sídlo, byl dopaden ještě před jeho příjezdem a pohostinnost, jejíž nabídnutí lord považoval za svou povinnost, se ukázala být darem vskutku danajským.
Wilkfordský zámek měl nepopiratelnou historickou hodnotu plně reflektovanou jeho koupelnami, vytápěním a kuchyní.
A lordův „báječný starý přítel,“ jehož společně navštívili, byl nejnudnějším člověkem v Anglii, jehož nekonečné vyprávění zapříčinilo, že detektiv zmeškal poslední vlak do metropole.
Ač lord nabídl prodloužení pobytu, Poirot požadoval odvoz na poštu. Byl rozhodnutý zatelefonovat slečně Lemonové, ať mu z Londýna pošle taxi. Nehledě na cenu.
The huge stone axe barely missed the cleric's head.
"Train!" the living statue bellowed.
The sorceress lobbed a scorching ray towards it.
"Train!" it shrugged it off, apparently immune to magic.
The paladin, who seemed to be the only one not targeted grinned.
"It's a golem," he explained as one more of his companions barely dodged a blow. When none of the party reacted with more than nasty looks, he added: "A drill sergeant golem, meant to train new recruits."
More glares.
"Alright, stop. Training over," he finally said. "Time to go home."
"Train?" the golem asked, but then followed.
Trochu překroucené téma - Last Train, before we go Home ;)
Copak mam momentalne rozkoukano?
Isn't it crazy how time flies at a breakneck speed, yet it somehow seems to stand still at the same time? Just look at me, riding the same train from work for thirty-seven fucking years. Bits and pieces and little details change, but nothing major changed for as long as I've been alive. Hell, this entire planet is stuck in a bubble of contentment, waiting to be burst. I mean, we've been basically stuck in the 'fifties for over a century, for crying out loud.
Wait, what was that flash?
Oh no.
Oh well, be careful what you wish for...
Wirt se vznášel uprostřed ledové temnoty. Před očima se mu míhaly obrazy.
Cesta tmavým lesem do neznáma. Město plné kostlivců s dýněmi na hlavě. Gorila ve zvířecí škole. Žabí orchestr. Nůžky. Beatrice.
Cítil jak ho proud stahuje dolů a neměl sílu s ním dál bojovat. Všechno bylo ztracené, ale těžko vzpomínal, co se vlastně stalo.
Útěk. Hřbitov... Kazeta! Sára má kazetu! Ale jak... Žáby. S Gregem hledali žáby, utíkali, světla vlaku...
Někde v dálce uslyšel zahoukání. Otevřel oči. Greg se vznášel v kalné vodě pár metrů pod ním. Vzal ho za ruku a vytáhl ven. Zpátky ke kolejím vedoucím domů.
Nakonec inspirace přišla...
Byla na mostě a dívala se dolů na líně se vinoucí řeku tam dolu.
Myšlenky jedna za druhou se míhaly jako zběsilé. A najednou… Cítila se klidná a vyrovnaná jako ta vodní stuha pod ní. Veškeré trápení a soužení, které ji vyhnalo až sem, se vytratilo.
Zhluboka se nadechla. Studený, vlhký vánek jí zčeřil vlasy a štípl do tváří.
Zahleděla se na zapadající slunce. Už je čas jít. Nesmí zmeškat ten poslední vlak. Konečně opět uvidí její milované děti!
Ach, ten širý, krásný obzor! Vstřebávala každou barvu – nikdy nebyly krásnější. A to zrcadlení řeky v dálce!
A most zel prázdnotou.
