Platí to i o lítosti?

Vítek se vymotal ze svého pelíšku u ohně. Byl čas na podvečerní úkoly. Brada se mu klepala, ale plakat ho nikdo neuvidí. Běžel nejdřív donést psům vodu. Přitom přemýšlel, jak se těm posměvačkám pomstít.
Jenže... neříkal posledně bratr Metoděj, že nad hněvem nemá zapadnout slunce? Hm, už zachází. Ne, já se nehněvám, jen je mi to líto... Hm, platí to i o lítosti? Hm...
Vítek nese koš drobného dříví a vzpomíná si, jak mu Dorotka onehdy pomohla... A Svatava mu vždycky dá na kaši víc medu...
Vítek si připomíná to dobré a je mu, jako když do sklepa zasvítí slunce.