Nechat zesklovatět

Když ženě přijde do života dítě, postupně zjistí, že je zcela jiným člověkem, než tušila.
Na povrchu hezká zlatá slupka, kterou všichni vidí. Ale dítě, to jde pod povrch. Nespokojí se s odrolující se vrstvou, jde pěkně až na dřeň. Na to syrové jádro, ze kterého klíčí její opravdové já.
Začne olupovat jednotlivé slupky, nejdřív tu tvrdou, utvořenou zraněními, která si pamatuje. A jde dál, stahuje každou další zapomenutou událost a odhaluje bolest dítěte, ze kterého vyrostla.
Strhává jako náplast jednu vrstvičku za druhou, ukazuje věci, co raději uzavřela do sebe.
Ale do kterých když se řízne, stejně vyvolají slzy.